Proč jsou katolíci bezradní?
Kdo by mohl popřít, že jsou katolíci na sklonku tohoto 20. století bezradní? Stačí uvést několik příkladů toho, co se dnes v Církvi běžně děje, abychom doložili, že jde o fenomén relativně nový, jenž opanoval teprve v posledních dvaceti letech veškerý život v Církvi. Ještě nedávno byla cesta vyznačena zcela jasně. Buďto se po ní šlo nebo se po ní nešlo. Člověk buďto věřil nebo víru ztratil nebo ji také vůbec nemusel mít. Ale ten, kdo věřil, kdo byl křtem přičleněn k Církvi svaté a ve svých jedenácti nebo dvanácti letech v den svého svátého biřmování obnovil křestní slib a přijal pečeť Ducha svatého, ten věděl v co má věřit a co má dělat.
Dnes to již mnozí nevědí. Můžeme v Církvi slyšet tak neslýchané výroky a přečíst si taková prohlášení, jež tomu co se odjakživa učilo natolik odporují, že se do duší pozvolna vkrádají pochybnosti.
30. června 1968 ukončil Jeho Svatost papež Pavel VI. rok víry a přednesl před všemi v Římě shromážděnými biskupy a před statisíci věřícími katolické vyznání víry. V úvodu své řeči všechny varoval před útoky, které se vedou na učení Církve, „neboť“, jak řekl, „tak se děje a tím dnes, jak bohužel vidíme, vzniká v mnoha věřících duších zmatek a bezradnost.“
Stejná slova můžeme znovu najít i v proslovu Jeho Svatosti papeže Jana Pavla II. ze dne 6. února 1981: „Velký počet křesťanů našich dnů se cítí ztracený, zmatený, bezradný, ba dokonce oklamán.“ Svatý Otec stručně shrnuje příčiny:
„Hojně se šíří myšlenky odporující pravdě, která byla zjevena a vždy se učila. V oblasti dogmat a morálky se šíří hereze, v plném a skutečném významu toho slova, které vyvolávají pochybnosti, zmatek a vzpouru. Dokonce i v liturgii se dělají nedovolené změny. Křesťané jsou strkáni do intelektuálního a morálního relativismu a nejasným vysvětlováním morálního učení sváděni k sociologickému křesťanství zbaveného definovaných dogmat a objektivní morálky.“
Tato bezradnost se stává zřejmou při nejrůznějších příležitostech, v rozhovorech, spisech, novinách, v rozhlasovém nebo televizním vysílání a v postojích katolíků, kdy značně ubývá praktikujících a naopak přibývá lhostejnosti ke Mši svaté a svátostem a dochází ke všeobecném uvolnění mravů.
Musíme se tedy ptát, jak k takovému stavu věcí vůbec mohlo dojít? Každý jev má své příčiny. Ochabla víra u lidí jen proto, že se duším nedostává velkomyslnosti, protože propadly požitkářství a jsou dnes lidé příliš přitahováni zábavou a různými rozptýleními, které jim nabízí moderní svět? Ne, to nejsou ty pravé důvody. To všechno zde vždy v minulosti nějakým způsobem bylo. Ale pravý důvod dnešního náhlého poklesu praktikujících věřících je třeba hledat spíše v novém duchu, který se zahnízdil v Církvi a který zpochybňuje a znevažuje dlouhou minulost Církve, její učení a zásady náboženského života. Toto vše bývalo vždy zakotveno v neměnné víře Církve, vydáváno v katechismech, které byly ve světě potvrzovány a vydávány všemi episkopáty.
Víra spočívá na pevných základech. Pokud narušíte tyto základy, dostaví se bezradnost.
Jeden příklad: Církev učila - a všichni věřící věřili, - že katolické náboženství je jediné a pravé náboženství. Bylo totiž skutečně založeno samotným Bohem, zatímco ostatní náboženství jsou díla lidská. Proto se musí křesťan každého styku s falešnými náboženstvími vystříhat, ale na druhé straně musí udělat vše pro to, aby jejich přívržence přivedl k náboženství Kristovu.
Je to ještě stále pravda? Samozřejmě. Pravda se nemůže změnit, ani nemůže přestat být pravdou. Žádné nové skutečnosti, žádné teologické nebo vědecké objevy — pokud vůbec můžeme o teologických objevech mluvit - nemohou nic změnit na tom, že katolické náboženství je jedinou cestou ke spáse.
Nyní se ale sám papež zúčastňuje náboženských ceremoniích falešných náboženství, modlí se a káže v kultovních síních heretických sekt. Televize šíří obrazy těchto ohromujících setkání, po celém světě. Věřící na tato místa již nepřicházejí.
Luther - později se k němu ještě vrátím, - odloučil celý národ od Církve a otřásl hluboce duchovně i politicky Evropou tím, že zničil katolickou hierarchii, katolické kněžství a zavedl mylné učení o spáse a o svátostech. Jeho revolta proti Církvi sloužila jako vzor pro všechny pozdější revolucionáře, kteří v Evropě a po celém světě vyvolávali zmatky. Je nemožné z něj po pěti stech letech udělat proroka nebo církevního učitele, ne-li zcela svátého jak by chtěli jistí lidé.
Našel jsem však při čtení Documentation Catholiquel1, tedy v diecézních novinách ze dne 3. července 1983 č. 1085, na straně 696 f. následující text, pocházející z pera oficiální vatikánské smíšené katolicko - luterské komise :
„Mezi závěry II. vatikánského koncilu, který Lutherovy požadavky akceptoval nalézáme například:
- pojetí Církve jako Božího lidu (vůdčí idea nového církevního práva;
- demokratický a již ne hierarchický princip);
- zdůraznění všeobecného kněžství všech pokřtěných, zastávání se práva člověka na svobodu ve věci náboženství.
Jiné požadavky, které kladl Luther ve své době, můžeme v dnešní teorii a praxi Církve vidět splněné:
-
užívání lidového jazyka v liturgii, možnost přijímání pod obojí způsobou, obnova teologie a slavení eucharistie.“
Jaké to doznání! Splnily se požadavky jakéhosi Luthera, který byl znám jako rozhodný a brutální nepřítel Mše a papežství! Došlo na přání bohorouhače, který prohlásil: „Jsem přesvědčen, že všechny nevěstince, všechny vraždy, loupeže a manželské nevěry nejsou tak zavrženíhodné jako tato hnusná mše!“ Taková absurdní rehabilitace musí vést pouze k jednomu závěru: Buďto se musí odsoudit II. vatikánský koncil, že byla tato rehabilitace schválena anebo koncil tridentský a všichni papežové od 16. století, kteří protestantismus prohlašovali za heretický a schismatický.
Je pochopitelné, že katolíci jsou z takových zvratů bezradní. Ale k jejich bezradnosti přispívá ještě mnoho jiných podnětů. Zažili v průběhu několika let jak se od základu změnil nejen obsah, ale i vnější forma bohoslužby, kterou poznali v době dospívání a v první polovině svého života. V chrámech byly odstraněny nebo odsvěceny oltáře a byly nahrazeny stoly, které jsou častokrát dokonce přenosné a mohou se snadno přenášet. Tabernákl již nezaujímá v kostele čestné místo, ale je většinou skryt stranou v nějakém sloupu. Pokud by zůstal v centru chrámu, otáčel by se k němu kněz při sloužení mše zády. Celebrant a věřící jsou totiž k sobě obráceni a vedou vzájemný dialog. Kdokoliv se smí dotýkat svatých nádob, které jsou často nahrazeny košíky, talíři nebo keramickými šálky. Laici, mezi nimi i ženy udílejí svaté přijímání, které se bere do rukou. S Tělem Kristovým se zachází s nedostatečnou úctou, což vyvolává pochybnosti o skutečném proměnění podstaty chleba a vína.
Způsob a podmínky udílení svátostí se různí od místa k místu. Jako příklad uvedu věk pro křest a biřmování nebo průběh církevních sňatku, jehož slavení je prokládáno písněmi a čtením, složeným z jiných náboženství a z profánní literatury, jež nemají s liturgií nic společného. Pokud se dokonce nečtou čistě politické myšlenky.
Latina, universální řeč Církve a gregoriánský chorál byly prakticky téměř všude odstraněny. Kostelní písně byly nahrazeny moderními písněmi, v podobném rytmu jako jsou písně v zábavných lokálech.
Také náhlé zmizení církevního oděvu s tím, jak se kněží a řeholníci začali stydět ukazovat čím vlastně jsou, katolíky překvapilo.
Rodiče, kteří posílají své děti do vyučování náboženství zjistili, že se již neučí ani jedna z nejzákladnějších pravd víry: O Nejsvětější Trojici, tajemství stvoření člověka, o vykoupení, o dědičném hříchu, o neposkvrněném početí. To vyvolává nejhlubší zděšení: Znamená to, že to všechno je už nepravdivé, neplatné, „zastaralé“? Křesťanské ctnosti nebývají již vůbec zmiňovány. V které učebnici náboženství se ještě píše o pokoře, o cudnosti, o umrtvování v řeči? Víra se stala vratkým pojmem, křesťanská láska pouhou všeobecnou solidaritou a naděje se týká především naděje na lepší svět.
Toto vše nejsou novoty takového druhu, s jakými se setkáváme během s postupem doby v různých pozemských oborech a které po počátečním údivu s váháním přijímáme. Během lidského života dochází k mnoha změnám. Kdybych byl například ještě dnes misionářem v Africe, necestoval bych tam již lodí jako kdysi, ale letadlem, protože je to spojeno s menšími těžkostmi. V tomto smyslu můžeme hovořit o tom, že je potřeba žít v současné době, neboť vlastně nic jiného člověku nezbývá.
Ale katolíci, kterým se chtějí podobným způsobem vnutit vykonstruované novoty do duchovní a nadpřirozené oblasti chápou, že to není možné. Nemůže se změnit mešní oběť a svátosti ustanovené Ježíšem Kristem, nemůže se měnit jednou pro vždy zjevená pravda, nemůže se nahradit dogma nějakým jiným.
Následující stránky chtějí odpovědět na otázky, které si kladete vy, kteří jste zažili ještě jinou tvářnost Církve. Chtějí také pomoci mladým lidem, kteří se narodili po koncilu a kterým nemůže současné církevní společenství nabídnout to, co mají právo od něj očekávat. Chci se konečně obrátit také na lhostejné a na agnostiky, kterých se jednoho dne dotkne milost Boží a kteří poté nebudou moci nalézt ani Církev, ani kněze, ani učení, které by odpovídalo požadavkům jejich duší.
Ostatně tyto otázky zajímají očividně všechny lidi, soudím-li podle zájmu, který denní tisk, obzvlášť v naší zemi tomu věnuje. Také u žurnalistů se objevuje bezradnost. Mohu uvést několik titulků, které se v poslední době objevují v novinách: „Umře křesťanství?“, „Kdy může pracovat čas proti náboženství Ježíše Krista?“, „Budeme mít ještě v roce 2000 kněze?“
Na tyto otázky chci tedy odpovědět ne snad nějakou svou novou teorií, nýbrž odvoláním se na nepřetržitou Tradici Církve, která však byla v posledních letech tak velice opuštěna, že se bude bezpochyby mnohým čtenářům jevit jako cosi nového.