index

Noví kněží

To, že je vždy méně a méně kněží je již všeobecně známo. Chodec z ulice, pokud je aspoň trochu nábožensky založen, se o tom může v pravidelných intervalech informovat ze svých novin. Již před více než 15 lety se objevila kniha s názvem: Demain, une Eglise sans pretres?1

Ale stav je ještě závažnější, než se může zdát. Musíme se totiž zeptat: Kolik kněží má ještě víru? A samozřejmě ještě třetí otázka: Jsou kněží, kteří byli v posledních letech vysvěceni, ještě skutečně pravými kněžími? Jinými slovy: Jsou svěcení jim udělená, tedy přinejmenším některá z nich, platná? Pochybnost, která nás zatěžuje je táž, jež se týká i zbývajících svátostí. Týká se takových biskupských svěcení, jako onoho v létě 1982 v Bruselu, při němž světící biskup řekl svěceným kandidátům: Buďte apoštoly jako Gandhí, Hélder Cámara a Mohamed. Dá se taková intence uvést do souladu, alespoň co se Gandího a Mohameda týče s jednoznačnou modlitební intencí toho, co chce Církev při svěcení kněží dělat?

Leží přede mnou záznam jednoho kněžského svěcení, které se odehrálo před několika lety v Toulouse: Jakýsi „animátor“ otevřel obřad svěcení tím, že představil kandidáta na svěcení křestním jménem C. a řekl: „On je rozhodnut zasvětit celý svůj život Církvi (dokonalé odevzdání a zasvěcení, jímž se odevzdává Bohu a lidem) a dále toto odevzdání se prohloubit tím, že se zcela a výhradně zasvětí službě Církve mezi dělnickou třídou“. C. absolvoval svou (cheminent) přípravu na kněžství, která se má nazývat seminář ve skupině. Tato skupina jej také biskupovi navrhla: „Prosíme vás, abyste jej vysvětil na kněze“. Biskup si k tomu poté místo nějaké definice kněžství připravil pro něj vícero otázek: Chceš být vysvěcen na kněze, „abys byl svědkem a znamením toho, co lidé tak snažně hledají v touze a úsilí po spravedlnosti, bratrství a míru“, „abys sloužil Božímu lidu“, „abys poznával v životě lidu Božího Boží díla v mnohotvárnosti kultur a možnostech volby rozhodování“, „abys oslavoval skutky Kristovy, touto službou“, chceš „se mnou a se společenstvím biskupů nést zodpovědnost, která je nám svěřena za zvěstování evangelia?“

Materie svátosti je zachována: Je to vkládání rukou, které se koná postupně, právě tak jako forma: jsou to slova kněžského svěcení. Ale musíme konstatovat, že intence není přece jen zcela jasná. Bude kněz určen a vysvěcen výhradně pro jistou sociální třídu především proto, aby pečoval o spravedlnost, bratrství a mír na rovině, která se zdá být tímto vymezena pouze na přirozený řád? Následné slavení eucharistie z důvodu „primiční mše“, nových kněží se odehrávalo ve stejném smyslu. U této příležitosti bylo složeno offertorium: „Přijali jsme od Tebe tento chléb a toto víno, které Ti přinášíme. Chceme aby představovalo celou naši práci, námahy za vybudování spravedlivějšího lidského světa, všechno to, čeho chceme dosáhnout, abychom zajistili lepší životní podmínky...“

Modlitba nad dary byla ještě pochybnější: „Hle Pane, přinášíme Ii tento chléb a toto víno; kéž se nám stanou nějakou formou Tvé existence Ne, tito lidé, kteří tímto způsobem celebrují, nemají víru v reálnou přítomnost Krista.“

Jedno je jisté: První obětí tohoto skandálního kněžského svěcení je mladý muž, který se právě navždy zavázal k něčemu, aniž by přesně věděl k čemu anebo pouze v představě jakou má on sám. Jak by si nemohl začíst klást po nějaké době jisté otázky, neboť ideál, který se mu kladl před oči jej nemůže na dlouho uspokojit, nejasnost jeho misie mu bude stále zřejmější. Nazývá se to „krize kněžské identity“. Kněz je podstatně mužem víry. Když už neví kým je, ztrácí víru v sebe sama, ve své kněžství.

Definice kněžství podle sv. Pavla a koncilu tridentského se dnes radikálně změnila. Kněz již není ten, kdo vystupuje k oltáři a přináší Bohu oběť jako výkupné za odpuštění hříchů. Pořadí úkolů se obrátilo, neboť prvním účelem kněžství bylo přinášení oběti, zvěstování evangelia bylo až na druhém místě.

Případ C. není ani zdaleka jediný - máme pro to mnoho příkladů, které ukazují jak velice zvěstování evangelia odsunulo do pozadí oběť a svátosti; stalo se tak účelem samo pro sebe. Tento těžký omyl má tragické následky: Když zvěstování evangelia ztrácí svůj cíl, půjde do omylu, bude hledat motivaci, která se líbí světu, bude hlásat falešnou sociální spravedlnost, falešnou svobodu, která přijímá nová jména: vývoj, pokrok, budování světa, zlepšování životních podmínek, pacifismus.

Když není svatá mešní oběť hlavním důvodem kněžství, jsou zpochybněny i všechny ostatní svátosti. Pro tyto dnes bývá přibírán „zodpovědný pracovník farního sektoru“ a jeho „tým“ laiků, neboť kněz sám je velice zaměstnán odborovou a politickou prací. Ve skutečnosti více politickou než odborovou. Skutečně najdete takové kněze, kteří se účastní sociálního boje a jsou v silných politických organizacích. Odtud se táhne do pole proti politickým, církevním, rodinným a farním strukturám. Nic nesmí zůstat stát na svém místě. Nikde nenajde komunismus tak zdatné agenty, jako mezi kněžími.

Jednou jsem vysvětloval jistému kardinálovi, že v mém semináři je spiritualita založena především na prohloubení teologie mešní oběti a liturgických modlitbách. On mi řekl:

„Ale monsignore, to je jistě zcela v protikladu k tomu, co tito mladí kněží dnes od nás chtějí. Kněz je dnes definován jedině ve vztahu k hlásání evangelia.“

Odpověděl jsem mu:

„Jakého hlásání evangelia? Pokud nemáte podstatný a fundamentální vztah k mešní oběti, jak tomuto hlásání máme rozumět? Jako politickému, sociálnímu, humanitárnímu hlásaní evangelia?“

Pokud apoštol nechce hlásat Ježíše Krista, bude z něj militantní odborář a marxista, to je zcela jisté. Musí se tomu velice dobře rozumět. On totiž potřebuje novou mystiku a nachází ji v těchto způsobách, ale zároveň ztrácí zcela tu od oltáře. Pokud takto zcela ztratí svou orientaci nesmíme se divit, že se ožení a své kněžství odloží. V r.1970 bylo ve Francii vysvěceno 285 kněží, v r.1980 to bylo 111. Ale kolik z nich se vrátilo nebo se ještě vrátí do občanského života? Ani uvedené dramatické počty, které se uvádějí, neodpovídají skutečnému přírůstku kléru. To, co se dnes mladým nabízí a o čem se tvrdí, že si to dnes „tak přejí“, zjevně odporuje jejich touhám.

Dá se to ostatně snadno poznat. Nejsou již žádná povolání, protože se již neví, co je to mešní oběť. Tím pádem se již ani nedá definovat kněz. Za kněze může jit jen ten, kdo zná mešní oběť a kdo ji uctívá jak to Církev vždy učila. Naproti tomu tam, kde se ještě zná mešní oběť a kde je ceněna, jsou povolání četná.

Můžete se podívat na mé semináře. Tam se neděje nic jiného, než že se tam učí a nově potvrzuje vždy učená pravda. Povolání k nám přicházejí sama od sebe, bez reklamy. Jedinou reklamu nám dělají modernisté. Já sám jsem vysvětil za třináct let 187 kněží. Od roku 1983 byl pravidelný počet 35 až 40 kněžských svěcení ročně. Neříkám to proto, aby mě někdo jiný chválil, neboť ani v této oblasti jsem nic vlastního nevymyslel. Mladí lidé, kteří prosí o přijetí v Ecóne, v Ridgefieldu (USA), v Zaitzkofenu (NSR), ve Francisko Alvarez (Argentina), v Albanu (Itálie) jsou přitahováni mešní obětí. Jaká mimořádná milost pro mladého muže moci vystupovat k oltáři jako služebník našeho Pána, být jako druhý Kristus! Nic není na zemi krásnějšího, nic vznešenějšího. Opustit svou rodinu, zříci se založení vlastní rodiny, opustit svět, zvolit si chudobu.

Ale kde tento podnět není, musíme jednoduše říci, že to všechno nestojí za to a proto jsou semináře prázdné.

Pokud se bude Církví před dvaceti lety přijatá linie dodržovat, můžeme na otázku: „Budeme mít ještě v roce 2000 kněze?“ Odpovědět: „Ne“. Pokud se ale vrátíme k pravému pojetí víry pak budou mít jak semináře tak řeholní společnosti povolání.

Neboť na čem je založena velikost a krása řeholníka nebo řeholnice? Na tom, moci se spolu s naším Pánem Ježíšem Kristem přinášet na oltáři jako spoluoběť. Jinak nemá řádový život ani nejmenší smysl. Mladí jsou v naší době stejně velkomyslní jako v dřívějších dobách. Oni jsou ochotni se spolu obětovat. Je to jen naše doba, která je nemocná.

Vše spolu souvisí: Podkopte zdi budovy a celá se zřítí. Není li už mše, potom nejsou ani kněží. V rituálu před jeho reformou jsme četli, že biskup při svěcení kněžím říkal: „Přijmi moc, přinášet Bohu svatou oběť a celebrovat svatou mši, jak za živé tak za mrtvé, ve jménu Pána.“ Předtím požehnal ruce kandidáta se slovy. „Tímto vše, co požehnáš je požehnáno a vše, co posvětíš, bude posvěceno“. Udělená moc byla jednoznačně potvrzena: „To se stalo ke spáse Tvého lidu a skrze svaté svěcení, kterým se stane chléb a víno ve své podstatě Tělem a Krví Tvého Božského Syna.“

Dnes biskup svěcenci říká: „Přijmi dar, vést boží lid k Bohu.“ Činí tak nového kněze více prostředníkem než držitelem kněžského úřadu ke kněžské oběti. Dokonale rozdílné pojetí od dřívějšího. Kněz byl ve svaté Církvi vždy považován za toho, kterému byl skrze svátost svěcení udělen nesmazatelný kněžský charakter. Můžeme si však přečíst od - ne suspendovaného biskupa, následující: „Kněz není někdo, kdo dělá věci, které obyčejní věřící nedělají. On není ,druhý Kristus“ víc, než je jím kterýkoliv jiný pokřtěný.“. Tento biskup jednoduše vyvodil konsekvence z určujícího učení od dob koncilu a z nové liturgie.

Co se týče kněžství kněží a kněžství věřících vládne zmatek. Neboť kardinálově, ve svém kritickém odsouzení holandského katechismu uvedli: „Vznešenost kněžského úřadu (každého kněze) se v podílu na Kristově kněžství liší od všeobecného kněžství věřících nejen co do stupně, ale také co do podstaty“. Tvrdit v této věci opak znamená přizpůsobit se protestantismu.

Je to stálé učení Církve, že kněz je vybaven nesmazatelným svátostným charakterem: Tu es sacerdos in aeternum (Ty jsi kněz na věky). Co kdykoliv dělá, před anděly, před Bohem, na věčnosti, zůstává knězem. Může své kněžství opustit, může nosit červený nebo sebevíce barevný pulover, může upadnout do hanebných zločinů, nic na tom nezmění, že svátost kněžského svěcení v jeho přirozenosti trvá.

Jsme daleko vzdáleni od takového kněze, „který byl zvolen společenstvím, aby v církvi převzal svou funkci“, a již zcela od kněžství, na vymezený čas, jak to navrhli jistí lidé, jež po uplynutí vedení bohoslužby - nechci je označovat žádným jiným výrazem - znovu zaujmou své místo mezi věřícími.

Tyto desakralizační představy o kněžském úřadě vedou zcela přirozeně k otázkám o kněžském celibátu. Hlučná tisková propaganda požaduje navzdory opakovaným varováním římského učitelského úřadu jeho zrušení. V Holandsku byli seminaristé, kteří z tohoto důvodu odmítli svěcení, aby tím vymohli co se toho týče „garance“. Nechci uvádět biskupské hlasy které se pozvedly, aby naléhaly na Svatý stolec, aby ohledně této věci zahájil jednání.

Otázka by přirozeně nebyla vůbec nastolena, kdyby si klérus zachoval smysl pro mši a smysl pro kněžství.

Neboť hlubší důvod celibátu objasní se sám sebou, když skutečně pochopí dvě následující skutečnosti. Je to stejný důvod, kvůli němuž nejsvětější Panna Maria zůstala vždy panenskou: protože nosila našeho Pána ve svém lůně, bylo správné a přiměřené, že zůstala pannou. Také kněz přináší skrze slova, která při proměňování vyslovuje Boha dolů na zem. Má tedy tak těsné spojení s Bohem duchovním způsobem, duchem přímo, že je správné a nanejvýš přiměřené, když zůstává panický a neženatý.

Můžete namítnout, že v Orientu jsou ženatí kněží. Ale nenechte se mýlit: To je jen trpěno. Ani orientální biskup, ani ten, kdo přijal významnou funkci, se nemůže oženit. Tento klérus ctí kněžský celibát, který patří k nejstarší tradici Církve a byl apoštoly od okamžiku letničního zázraku dodržován. Ti, kteří jako Petr byli ženatí, žili dále se svými ženami, ale už je více „nepoznali“.

Je pozoruhodné, že kněz, který upadne do klamu nějaké sociální nebo politické misie se téměř automaticky žení. Obojí jde ruka v ruce.

Můžeme si myslit že dnešní doba tento způsob ospravedlňuje, neboť za dnešních okolností je nemožné být cudný a ctnost panictví pro řeholníky a řeholnice je anachronismus. Zkušenost těchto posledních dvaceti let ukazuje, že útoky jež se shora vedou ve formě přizpůsobování se dnešní době mají na kněžství smrtící následky. Církev bez kněží ale nepřichází v úvahu; Církev je ve své podstatě kněžská. Ubohá doba, která chce pro laiky divoké manželství a pro kněze manželství! Když poznáme s nesmiřitelnou logikou tyto zjevné chyby v logice, jejímž cílem je zničení křesťanské společnosti, uvidíme věci správně a vyvodíme s z toho správný úsudek.




1 Jacques Duquesne, edition Grasset 1968