Od holandského katechismu k „Piertes vivantes“
V katolických kruzích slyšíme a často jsem slyšel vždy znovu poznámku: „Chtějí nám vnutit nové náboženství.“ Jsou taková slova přehnaná? Modernisté, kteří jsou v Církvi všude usazeni a mají v ní velké slovo, se vždy nejprve snaží všechny uklidnit: „Ne ne, máte jen takový dojem, protože zastaralé formy jsou z nezbytných důvodů nahrazeny novými. Nemůžeme se již dnes modlit tak jako dříve, musíme to staré a zaprášené očistit a osvěžit, promluvit k člověku dnešní doby jemu srozumitelnou řečí a obrátit se tváří také k našim odloučeným bratřím a ukázat jim otevřenou náruč .... ale skutečně se nic nezměnilo.“
Záhy jsou však již méně ostražití a ti drzejší z nich, bývá to ve společnosti lidí, kteří jsou jim nakloněni, pomalu vyklopí veřejně celou pravdu. Jistý pater Cardonnel1 se často rozplývá v ohlašování nového křesťanství, v němž bude popřena „stará známá transcedence, považující Boha za vládce vesmíru;“ odvolává se otevřeně na Loisyho modemismus: „Když se narodíte v křesťanské rodině, jsou katechismy z nichž se učíte jen kostrou víry.“ „Naše křesťanství“, hlásá, „má v nejlepším případě neokapitalistickou podobu.“ Kardinál Suenens volal, poté co si zařídil církev podle svého nového způsobu po tom, abychom se bez okolků otevřeli teologickému pluralismu a podporuje hierarchii pravdy, rozlišujíce to, co je třeba pevně věřit, co je třeba věřit méně a co je k věření nedůležité.
V r. 1973 měl Abbé Bernard Feillet2 v oblasti arcidiecéze Paříž v rámci „Formation chretienne des adultes“ (vzdělávání dospívajících křesťanů) přednášky ve kterých vícekrát tvrdil: „Kristus nad smrtí nezvítězil. Byl skutečně usmrcen. Na rovině života byl Kristus přemožen a my všichni budeme přemoženi, neboť víra se nedá dokázat. Každý výkřik protestu zní proti tomuto vesmíru tak, jak my dnes říkáme, s vnímáním absurdity, s vědomím zatracení a s realitou, končící v nicotě.“
Mohl bych citovat značný počet takových případů, které více nebo méně rozviřují prach, ale většinou se jimi nikdo nezabývá a neodsuzuje je. Velké většině křesťanského lidu toto zcela uniká a dočítá-li se o takových případech pouze v novinách, myslí si, že tyto případy nemají všeobecný charakter, který by ohrožoval víru.
Poprvé se začínají ptát a zneklidňovat, když se v rukou jejich dětí ocitnou náboženské knihy, které vykládají náboženství způsobem zcela jiným, než jak to bylo odjakživa zvykem.
Všechny nové katechismy byly více nebo méně inspirovány „Holandským katechismem“, který byl poprvé zveřejněn v r.1966. Všechna tvrzení jsou v něm formulována tak volným způsobem, že papež jmenoval kardinálskou komisi, která se kvůli tomu sešla v Gazzadě v Lombardii v dubnu 1967 a měla všechno prozkoumat. Tato komise sepsala svůj nález do deseti bodů a Svatý Stolec rozhodl tyto zmíněné novoty zmírnit. To byl pokoncilní obyčej, takový způsob jednání, kdy se pouze označilo, že uvedené body nejsou v souladu s učením Církve. Několik let před tím by celý výtisk byl odsouzen, zakázán a Holandský katechismus by šel na index. Zveřejněné omyly a výroky v něm jsou totiž útoky proti bytostným základům víry.
A co se v něm nalézá? Holandský katechismus neví nic o andělech a neučí o nich, neučí o tom, že lidská duše je nesmrtelná a byla stvořena Bohem. Zapomněl, že dědičný hřích nezatížil pouze naše prarodiče a jejich potomky, ale také lidi, kteří žijí v dnešní společnosti, v níž zlo stále více vládne. Má totiž narůstající a epidemický charakter. Panenství Panny Marie není v tomto katechismu jednoznačně zmíněno. Nemluví se tu o tom, že náš Pán zemřel pro naše hříchy, že byl Otcem s tímto úmyslem poslán na zemi a že nám za tuto cenu znovu získal Boží milost. Mše svatá je následně představena jako slavnostní hostina a ne jako oběť a ani reálná přítomnost Kristova a skutečnost transsubstanciace není jednoznačně a přesvědčivě přiznána.
Neomylnost Církve a skutečnost, že má ve vlastnictví Pravdu jsou tímto způsobem poučování samozřejmě ztraceny ve prospěch „lidského výkladu a chápání zjeveného tajemství.“ Končí se v agnosticismu a relativismu. Úřad kněžství je zúžen. Úřad biskupa je pojímán jako mandát, který mu Boží lid svěřuje, učitelský úřad jako potvrzení toho, co společenství věřících věří. Papež ztratil svou nejvyšší a univerzální moc.
Nejsvětější Trojice, tajemství tří božských osob není dostatečně vyloženo. Kardinálská komise kárala také chápání působení svátostí, definici zázraků a osudovost jaká je vyhrazena duším spravedlivých po smrti. Poukázala také na nejasnost ve výkladu mravních zákonů a dopad pokleslého svědomí s níž se bere na lehkou váhu nerozlučitelnost manželství ...
Samozřejmě, když všechno ostatní v této knize je „dobré a chvályhodné“ - čemuž se nesmíme divit, neboť modernisté, jak již sv. Pius X. důrazně poznamenal vždy zamění pravdu za omyl - obsahuje toho dost, abychom mohli říci, že se zde nachází zcela zcestné, pro víru mimořádně nebezpečné dílo. Nyní však začali strůjcové tohoto díla bez dobrozdání kardinálské komise ve velikém chvatu vydávat jedno vydání za druhým v různých překladech, v nejrůznějších řečech. Dobrozdání kardinálské komise nebylo snad ani v jednom vydání uvedeno jako součást jejího obsahu. Později se mluvilo ještě o poslušnosti. Proč je taková věc neposlušností? Proč by měl někdo takový druh katechismu pranýřovat?
Holanďané jsou vpředu. My je rychle doháníme. Nechci zde dělat žádný dějinný přehled francouzských katechismů a budu se zabývat raději přímo jeho poslední neblahou fází, totiž „Recueil catholique de documents privilégiés de la foi“ (sbírkou nejdůležitějších katolických věroučných dokumentů) s názvem Pierres Vivantes (Živoucí kameny) a záplavou „katechetických učebních spisů.“ Tyto spisy musely být sepsány formou otázek a odpovědí, aby definice slov katecheze, které byly výslovně ve všech těchto dokumentech změněny, došly svého oprávnění. Máte zde tedy vystavěnou metodu, která umožňuje systematickou výuku tak, že se vzdává věroučných postojů a nepodává téměř žádnou odpověď. Pierres Vivantes se střeží toho, aby jasně vyslovilo něco jiného, než nové, nezvyklé a tradici cizí názory.
Dogmata, pokud jsou vůbec zmiňována, byla tak změněna, jako by šlo o speciální učení víry jedné části lidstva, neboť tato kniha se zmiňuje o „křesťanech“, které staví se židy, protestanty a budhisty a dokonce s agnostiky a ateisty na stejnou úroveň. Ve vícero učebních spisech bývají „animátoři katecheze“ povzbuzováni k tomu, aby postupovali tak, aby dítě nějaké náboženství přijalo, jedno jaké. Ostatně bývají pro zajímavost vyslechnuti i nevěřící, kteří mohou také mnohému naučit. Především je důležité ve třídě „tvořit tým“ a být hotov si navzájem pomáhat a být připraven pro zítřejší boj jehož se účastníme dokonce po boku komunistů, jak nám ukazuje povznášející dílo - dějiny Madeleine Delbrel,3 které bývají v Pierres Vivantes citovány a v jistých katechetických spisech obšírně rozváděny. Jiný „světec“, který bývá stavěn dětem před oči jako vzor, je Martin Luther King, zatímco Marx a Proudhon se velebí jako „velicí vůdcové pracující třídy“, kteří stojí zdánlivě mimo církev. Církev je totiž již připravena se k tomuto proletářskému boji připojit, jen neví jaké místo v něm má zaujmout. Spokojuje se tedy alespoň s tím, že „pranýřuje nespravedlnost“. Tak se to učí děti!
Ale ještě povážlivější je skutečnost, že dílo Ducha svatého, Písmo svaté, má pochybnou pověst. Zatímco bychom očekávali, že sbírka vybraných textů z Bible začne stvořením světa a člověka, má Pierres Vivantes na počátku v knize Exodus nápis „Bůh stvořil svůj lid.“ Jak nemá být katolík z tohoto překroucení slov na nejvyšší míru zmaten a vyveden z duševního klidu?
Musíme se prodrat až do první knihy Samuelovy, abychom se tam dostali zpět ke knize Genesis a dozvěděli se, že Bůh svět nestvořil. Ani tentokrát si nevymýšlím; tak to tam stojí: „Autor této zprávy o stvoření se jen ptal sám sebe tak, jak to i dnes dělá mnoho lidí, jak asi celý svět vznikl. Někteří věřící o tom dále přemýšleli. Jeden z nich o tom složil báseň...“ Potom byl na dvoře krále Šalamouna promýšlen jiný problém, problém zla. Aby byl tento problém vysvětlen použilo se k tomu „obrazného vyprávění“, a tak zde najdeme vyprávění o pokušení skrze hada a pádu Adama a Evy, ale ne o trestu. Zde je vypravování náhle přerušeno. Bůh tedy netrestá, podobně jako nová církev, která již neodsuzuje, kromě těch, kteří zůstali věrni Tradici. Dědičný hřích bývá citován v uvozovkách, je to jakási „vrozená nemoc“, jakýsi „nedostatek, který sahá do dob počátku lidstva“: velice mlhavá a nejasná věc.
Tak se skutečně všechna náboženství vlévají do sebe v jedno jediné. Když se již nedá srozumitelně odpovědět na problém zla, nestojí už za řeč sloužit mši, chodit ke zpovědi. Kdo by potom někoho poslouchal?
Nový zákon začíná Letnicemi. Důraz je kladen na toto první společenství, v němž propuká hlásání víry. Poté se tito křesťané „rozpomínají“ a dějiny našeho Pána se vynořují krok za krokem z mlhy jejich vzpomínek. Začínají od konce: Poslední večeře a Golgota. Poté přichází život Ježíše na veřejnosti a konečně se končí dětstvím s dvojsmyslným názvem: „Jeden z učedníků vypravuje o dětství Ježíše.“
Z takových podkladů není pro tyto učební texty pochopitelně nic těžkého dojít k tomu, že evangelia týkající se Kristova dětství jsou zbožnou legendou, jaké si vymýšlely a předávaly staré orientální národy, když líčily biografie svých velkých mužů. Pierres Vivantes ostatně přichází s pozdějším datováním vzniku evangelií, které jejich hodnověrnost umenšují a vykazuje tendence představit apoštoly a jejich nástupce kázající, celebrující a učící ještě před tím, než poznali na základě zkušeností a kázání „osobitý život Ježíše.“ Dokonalé překroucení: Jejich osobní zkušenosti vytváří počátek Zjevení, místo aby Zjevení formovalo jejich myšlení a jejich životy!
Co se týče posledních věcí člověka, působí Pierres Vivantes zneklidňující zmatek. Co je to duše? „Potřebujeme dýchat, abychom existovali: potřebujeme dýchat, abychom s námahou a obtěžkáni nákladem dospěli k cíli. Když někdo zemře, říká se: “Vydechl naposled. Dech, to je život, vnitřní život člověka. Říká se mu také ,duše‘“. V jiné kapitole je duše připodobněna srdci, které bije, neboť srdce je život. Srdce je také sídlo svědomí. Jak se v tom máme vyznat? Do čeho tedy ústí smrt? Autor knihy k tomu mlčí: „Pro mnohé je smrt konečným ukončením života. Jiní se domnívají, že je možné žít i po smrti, ale nejsou si tím jisti. Jiní jsou o tom naprosto pevně přesvědčeni; k ním patří také křesťané.“ Dítě potřebuje spíše vybrat, problém podstaty smrti je věc názoru. Ale cožpak není účastník vyučování katechismu křesťan? Pokud je tomu tak, proč se jim mluví o křesťanech ve třetí osobě, místo, aby se s jistotou řeklo: „My ale víme, že existuje věčný život a že duše neumře“? Ráj je věcí právě tak mnohoznačně vykládanou: „Křesťané hovoří o ráji, snad aby tímto výrazem vyjádřili dokonalou radost, že budou po smrti sjednoceni s Bohem: to je ,nebe‘, království nebeské, věčný život, království pokoje.“
Toto vysvětlení je velice hypotetické. Zdá se, jako by šlo jen o jistý způsob řeči, uklidňující, obrazný výraz, který křesťané používají. Náš Pán nám ale nebe přislíbil, pokud budeme zachovávat Jeho přikázání, neboť nebe Církev vždy definovala jako „místo dokonalé blaženosti, kde andělé a vyvolení vidí Boha a navěky Jej vlastní.“ Nová katecheze ukazuje jednoznačný obrat od toho, co bylo v dosavadních katechismech vysloveno. To může vést jen k oslabení důvěry v dosud učenou pravdu a k duchovnímu odzbrojení. K čemu se mají přemáhat naše nezřízené žádosti a jít po úzké cestě, když se přesně neví, co křesťana po smrti čeká?
Katolík nejde ke svému knězi a ke svému biskupovi proto, aby si tam nabral podněty, které mu umožní udělat si představy o Bohu, o světě a posledních věcech člověka: ptá se ho co musí věřit a co musí dělat.
Pokud mu on odpoví sortimentem návrhů a plánů pro život, nezůstane mu nakonec nic jiného, než si uspořádat vlastní náboženství: Bude z něj protestant. Katecheze dělá z dětí malé protestanty.
Leitmotivem reformy je hon na „jistoty“. Kritizují se křesťané, kteří je vlastní a domněle je střeží, jako lakomci svůj poklad. Bývají považováni za egoisty, za nasycené. Musí se otevřít opačným názorům a přijmout rozdíly, respektovat ideje svobodných zednářů, marxistů a dokonce animistů. Poznávacím znamením svatého života je dialog s omyly.
Potom je ale všechno dovoleno. Již jsem výše hovořil o tom, jaké následky způsobila nová definice manželství. To nejsou jen možné následky, které mohou nastat, pokud křesťané tuto definici doslovně přijmou. Skutečné následky mnohem víc na sebe nedají dlouho čekat. Konstatujeme je v narůstající nemravnosti, která se den ze dne šíří. Ještě děsivější je ale to, že váš katechismus tomu napomáhá. Vezměme si „katechetický učební prostředek“, jak se to dnes nazývá, který vyšel v r.1972 v Lyonu, má imprimatur a je určen pro vychovatele. Název: Voici l'home (Člověk, jaký je). V oddílu věnovaném morálce se tvrdí: „Ježíš neměl v úmyslu zanechat svým následovníkům nějakou ,morálku“, ani politickou, ani sexuální ani žádnou jinou. ... Jediný požadavek, který trvá je láska mezi lidmi navzájem. V ostatním jste svobodni: Je na vás vybrat si v každém stavu nejlepší způsob, jak vyjádřit vaši lásku k ostatním lidem.“
Odstavec věnovaný „čistotě“ v tom stejném spisu pak vyvozuje praktické konsekvence z tohoto obecného zákona. Poté co vyslovil pohrdání nad knihou Genesis tím, že oděv označil pouze za „později ustanovené znamení sociálního ranku a hodnosti“, aby hrál jakousi roli a něco naznačoval, je čistota definována následujícím způsobem: „Být čistý, znamená být v řádu, být věrný přirozenosti. ... Být čistý znamená být v harmonii, v míru se zemí a lidmi, znamená to nebýt v rozporu se vznešenými silami přírody, bez násilí být s nimi ve shodě.“ Poté následuje otázka s odpovědí. Je taková čistota s křesťanskou čistotou slučitelná? Nejen že je slučitelná, ale ona je k pravé lidské a křesťanské čistotě nutná. Ježíš Kristus neodmítal a neodsuzoval žádné takové objevy, výdobytky které jsou plodem dlouhého lidského bádání. Zcela naopak: On přišel aby je mimořádně rozšířil: ,Nepřišel jsem proto, abych je zrušit, ale abych je naplnil'. [Mat 5,17] Aby toto tvrzení doložil uvádí autor příklad sv. Marie Magdaleny: „V této společnosti byla čistá, protože mnoho milovala, opravdově milovala.“ Tak se převrací evangelium: Na Marii Magdaleně se zachycuje pouze její hřích, její hříšný život. Odpuštění, které jí Náš Pán udělil, je představováno jako odměna za její dřívější život, bez přihlížení k Božímu napomenutí: „Jdi a více nehřeš.“ [Jan 6,11] Nepřihlíží se také k jejímu pevnému odhodlání, které bývalou hříšnici přivedlo až na Kalvárii a které ji učinilo věrnou do konce života jejímu Mistru. V této pobuřující knize neexistují skutečně žádné hranice: „Je možné mít poměr s děvčaty?“, ptá se autor i když se samozřejmě ví, že zde jde o milostné hrátky nebo zážitky se ženami?“ Odpovídá: „Problém zákona čistoty takto postavený je opravdového muže, muže který miluje, křesťana, nedůstojný. Neznamená to, že si mají muži navléci svěrací kazajku a nést nesnesitelné jho? Vždyť Kristus právě proto přišel, aby nás od tíživého jha zákona osvobodil: ,Neboť mé jho netíží a mé břemeno netlačí'“. [Mat 11,30] Tak se používají svatá slova k tomu, aby byly zkaženy duše! Od sv. Augustina je uvedena jen jedna věta: „Miluj a dělej co chceš!“4
Z Kanady mi zaslali hanebnou knihu, která tam vyšla. Mluví se v ní jen o sexu a ještě k tomu vždy velkými písmeny: „Sexualita žijící ve víře“, „Hodnocení sexuality“, atd. Obrázky jsou absolutně urážející. Budí zdání, že se v dětech chce vzbudit přesvědčení, aby věřili, že v životě není nic jiného než toto. Četní rodiče protestovali a vznášeli námitky, ale nebylo to nic platné. A mělo to svůj dobrý důvod. Na poslední straně se lze dočíst, že tato kniha byla aprobována komisí pro katechezi. Povolení k tisku bylo uděleno předsedou biskupské konference pro náboženské vyučování v Quebecu!
Jiný kanadským episkopátem vydaný katechismus povzbuzuje děti k tomu, aby se rozešli se svou rodinou, tradicí, společnosti, aby se obrátili ke své osobnosti, která je všemi těmito spojeními ovlivňována a aby se tak osvobodili od komplexů, které pocházejí ze společnosti nebo rodiny. Všechny tyto rady se snaží opírat o evangelium a tvrdí, že Kristus sám tento rozchod schválil a On sám se tak jako Syn Boží odhalil. On tedy chce, abychom i my to tak udělali.
Může se pod odpovědností biskupské autority přijmout pojetí, tak odporující katolickému náboženství? Místo o odtržení se má mluvit o spojení, které se musíme snažit zachovávat, protože utváří náš život.
Co je láska k Bohu jiného, než spojení s Bohem poslušnost vůči Bohu a zvláště k Jeho přikázáním. Spojení s rodiči, láska k rodičům jsou svazkem života a ne smrti. Nyní se ale představují vašim dětem jako něco, co je znásilňuje, svazuje, skrze co se jejich osobnost umenšuje, od čeho se musí osvobodit.
Ne, nesmíte vaše děti takovým způsobem nechat kazit. Říkám zcela otevřeně: Nesmíte je posílat na takové vyučování katechismu, skrze něž ztratí víru!