Ekumenismus

Toto zmatení idejí při němž se jistí křesťané cítí zdánlivě dobře, ukrývá pro víru mimořádně škodlivou tendenci, která je o to nebezpečnější, že se presentuje pod pokrývkou blíženské lásky. Slovo, jež bylo poprvé použito na jistém kongresu v r.1927 v Lousanne musí u katolíků vyvolat ostražitost, už když bude vyřčena jeho definice, která se nalézá ve všech slovnících: ekumenismus - hnutí podporující sjednocení všech křesťanských církví v jednu jedinou. Vzájemně si odporující principy se nemohou sjednotit a rozpustit, to je jasné. Nemůže se sjednotit pravda a omyl takovým způsobem, aby byly jedno bez toho, aby byl přijat omyl a pravda zcela nebo její část se ztratila. Tím se odsuzuje ekumenismus sám.

Slovo se stalo od doby posledního koncilu moderní, takže se začalo užívat i v profánní řeči. Mluví se o universitním ekumenismu, informačním ekumenismu a já nevím jakém ještě, aby se vyjádřila záliba a zaujetí pro rozmanitost, pro elekticismus.

V náboženské oblasti se v poslední době ekumenismus roztáhl také na nekřesťanská náboženství a ihned také skličujícím způsobem. Jedny noviny v západní Francii ukazují na jistém příkladu, kam tento vývoj dospěl: V jisté malé farnosti regionu Cherbourgh pozvali katoličtí obyvatelé muslimské dělníky, kteří před nedávnem přišli pracovat na jedno staveniště. To je dílo blíženské lásky, ke kterému jim můžeme blahopřát. V další fázi jim nabídli lokál, aby tam mohli slavit ramadán, po roce jim nabídli suterén v kostele, jako místo pro vyučování. Potom jim nabídli, aby v tomto prostoru zřídili školu. Po dvou letech pozvali muslimy, aby s nimi slavili společně Vánoce. Proběhly společné modlitby, súry z Koránu se střídaly se čtením evangelia. Falešné pojetí blíženské lásky vedlo tyto křesťany k tomu, že se spolčili s omylem.

V Lilie nabídli dominikáni muslimům kapli s tím, že si tam mohou zřídit mešitu. Ve Versailles pořádal: sbírky na stavbu „kultovního stánku“ pro muslimy. Dvě další kaple byly jimi zabrány v Roubaix a v Marseille podobně jako kostel v Argenteuil. Katolíci se stali apoštoly nejhoršího nepřítele Církve Kristovy, islámu, a přinesli Mohamedovi svůj Obolus.

Ve Francii je na 400 mešit a na mnoho z nich přispívali křesťané ve svých sbírkách. V jednom kostele v Rennes byl celebrován budhistický kult.

Všechna náboženství mají ve Francii domovské právo. Jeden francouzský kardinál celebroval jednoho dne mši za účasti tibetských mnichů, kteří zaujali ve svých oděvech první místa v kostele. Animátor oznámil všem: bonzové se s námi účastní eucharisdcké slavnosti. V Itálii zavedlo deset mnichů s budhisty společné slavení Zen meditací.

Nemělo by to konec, kdybych měl vypočítávat všechny příklady synkretismu, který zažíváme. Bývají zakládány společné projekty, jako ten v Marsseillei, který byl naštěstí překažen laickými skupinami.

Ekumenismus v tomto slova smyslu tedy křesťany omezuje, vede k zavádění eucharistických slavností společně s protestanty, jak se děje mimo jiné ve Strasburgu. Nebo v katedrále v Chartres, kde byli pozváni anglikáni, aby tam celebrovali svou „eucharistickou večeři“. Jediná slavnost, která se ani v katedrále v Chartres, ani v Strasburgu, ani v Rennes, ani v Marseille nesmí konat, je Mše svatá podle kodifikovaného ritu Pia V. ..

Jaký závěr z toho vyvodí katolík, který se musí dívat, jak církevní pastýři kryjí tak skandální ceremonie? Že všechna náboženství mají stejnou hodnotu, že spásy se dá stejně tak dobře dosáhnout v budhismu nebo u protestantů. Ocitá se v nebezpečí, že ztratí víru ve svatou Církev. A právě to se mu dává na srozuměnou; je zde snaha Církev podrobit společenským zákonům, postavit ji na stejnou úroveň, na stejný stupeň jako jiná náboženství, odmítá se - dokonce kněží, seminaristé a profesoři se zdráhají - říci, že katolická Církev je jediná Církev, že vlastní pravdu, že jedině ona je s to zprostředkovat člověku skrze Ježíše Krista spásu. Dnes se říká zcela otevřeně: „Církev je jen duchovní proudem ve společnosti, právě tak jako jiná náboženství, snad trochu víc než ta jiná..V krajním případě, ale ne vždy, se jí přiznává jistá převaha“.

Tímto způsobem se stává Církev pouze užitečnou, ale ne již nezbytně nutnou. Stává se jen prostředkem k dosažení spásy. Musí se to jasně a srozumitelně říci: Takové pojetí odporuje radikálně dogmatu o katolické Církvi. Církev je jedinou archou spásy. Nemusíme se bát to veřejně potvrdit. Často slyšíte říkat: „Mimo Církev není spásy“, a tato slova šokují současné názory. Není to nic těžkého naučit lidi věřit tomu, že tato zásada již neplatí, že se od ní upustilo; vypadá totiž nesmírně přísně.

A přece se v tomto bodě nic nezměnilo a nic změnit nemohlo. Náš Pán nezaložil více církví, On založil jen jednu jedinou. Existuje jen jediný kříž, skrze něj můžete být zachráněni a tento kříž je svěřen katolické Církvi a ne také těm jiným. Kristus předal všechnu Svou milost Své Církvi, která je Jeho mystickým Tělem.

Ani jediná milost, která kdy přišla na svět, ani jedna jediná milost v dějinách lidstva nebyla udělena než skrze Církev.

Má to znamenat, že žádný protestant, žádný budhista, žádný animista nebude zachráněn? Ne! Takto smýšlet je druhý omyl. Ti, kdož kvůli slovům sv. Cypriána: „Mimo Církev není spásy,“ volají po intoleranci, popírají Credo: „Věřím v jeden křest na odpuštění hříchů“ a jsou nedostatečně poučeni o tom, co je to skutečně křest. Existují tři způsoby, jak obdržet křest: křest vodou, křest krve (to je křest mučedníků, kteří vyznali svou víru, zatímco byli ještě katechumeni) a křest touhy.

Křest touhy muže být explicitní (je katechumenovi výslovně sdělen). Často nám v Africe nějaký katechumen říkal: „Pater, pokřtěte mne teď hned, neboť když před vaší příští návštěvou umřu, přijdu do pekla“. Odpovídali jsme jim: „Ne. Když nemáš na svědomí žádný těžký hřích a když máš přání být pokřtěn, máš již milost v sobě“.

Tak zní učení Církve, která uznává i implicitní (mlčky udělený) křest touhy. Zakládá se na rozhodnutí osoby, chtít plnit vůli Boží. Bůh zná všechny duše a ví o tom, že i mezi protestanty, budhisty a v celém lidstvu jsou duše, které jsou dobré vůle. Obdrží křestní milost, bez toho, aby to věděli, ale účinným způsobem. Skrze to jsou spojeni s Církví.

Omyl spočívá ve víře, že se zachrání skrze své náboženství. Zachrání se v jejich náboženství, ale ne skrze jejich náboženství. Nelze se zachránit skrze islám, nebo skrze šintoismus. V nebi není žádná hinduistická církev; ani žádná protestantská církev. Je těžké si to představit, když to posloucháme, ale je to pravda. Já jsem Církev nezaložil. Náš Pán ji založil, Boží Syn a my kněží jsme povinni mluvit pravdu.

Ale jak veliké jsou to těžkosti, které musí překonat lidé, kteří nežijí v zemích proniknutých duchem křesťanstvím, aby dosáhli křest touhy! Omyl je clonou proti Duchu svatému. To je důvod proč Církev vždy do všech končin země posílala misionáře a tak mnoho z nich vytrpělo mučednickou smrt. Pokud by se dalo dosáhnout spásy v oněch libovolných náboženstvích, tak proč se potom plavili přes moře a žili v nezdravých klimatech těžkým životem a umírali na nemoci předčasnou smrtí? Již bezprostředně po smrti prvního mučedníka sv. Štěpána, který jako první obětoval svůj život pro Krista a proto má svátek na 26. prosince, den po narození Krista se apoštolově nalodili, aby radostnou zvěst rozšířili ve středomoří. Dělali by to, kdyby se dalo dojít spásy právě tak dobře skrze kult Kybely nebo Eleusia? Proč by jim Náš Pán říkal: „Jděte a učte všechny národy.“ [Mat 28,19]?

Je děsivé, že dnes jistí lidé touží po tom, aby každý hledal svou cestu k Bohu podle převládajícího přesvědčení jeho „kulturního milieu“. Jednomu knězi, který chtěl obrátit malého muslima, řekl jeho biskup: „Ale udělejte z něj přece dobrého muslima, to bude daleko lepší než z něj udělat katolíka“!

Byl jsem ujištěn a mohu s jistotou prohlásit, že otec z Taizé před koncilem žádal o to, aby se mohl odříci svých omylů a mohl se stát katolíkem. Stávající autorita mu tehdy řekla: „Ne, stop! Podle koncilu vznikl mezi katolíky a protestanty most“.

Ti, kdo takové odpovědi dávají, nesou těžkou odpovědnost před Bohem, neboť milost přichází v určitém okamžiku, možná, že znovu nepřijde. Dnes stojí milý otec z Taize, který má bezpochyby dobrý úmysl, ještě vždy mimo Církev a zasévá zmatek do duší mladých lidí, kteří jej vyhledávají.

Hovořil jsem o konverzích; v zemích jako jsou Spojené státy, činí asi 170.000 ročně, v zemích jako Velká Británie nebo Holandsko zcela vymizely ... Misionářský duch vyhasl, protože byla stanovena chybná definice Církve a kvůli koncilnímu prohlášení o náboženské svobodě, o němž musím nyní hovořit.