II. Vatikanum, to je rok 1789 v Církvi1
Když srovnávám krizi Církve s francouzskou revolucí, nejde jen o nějakou prostou metaforu. My spočíváme zcela na linii filosofů 18. století a převratu, který jejich ideje ve světě způsobily. Ti, kdo zavlekli tento jed do Církve to sami připouštějí. Tak to prohlásil kardinál Suenens: „II. Vatikanum je rokem 1789 v Církvi“ a mezi jiným k tomu bez obalu prohlásil: „Francouzskou nebo ruskou revoluci rozumíme to, že byl připraven konec ancien regime (starého režimu) a byl nahrazen novým ... Podobně došlo k reakci v církevní oblasti, kde se věci s ohledem na minulý stav správně posoudili“. Co je minulé a co podle něj muselo být odstraněno je překrásná budova Církve s papežem, náměstkem Ježíše Krista na zemi na svém vrcholu: „Druhé vatikanum znamená konec jedné epochy; epochy s poněkud větším rozpětím, znamená dokonce konec celé řady epoch, je to konec středověku.“
Pater Congar strůjce reformy to vyjádřil jinak: „Církev provedla pokojně svou říjnovou revoluci.“ Zcela vědomě prohlašuje: „Deklarace o náboženské svobodě znamená podstatný opak Syllabu.“ Mohl bych citovat celé množství doznání tohoto druhu. Pater Gélineau, vedoucí osoba „Centre national de pastorale liturgique“, nenechává těm, kdož od Novus Ordo očekávali pouze malé změny a ne vážné, šokující závěry, nejmenší iluze: Reformy přijaté druhým vatikánským koncilem jsou znamením tání ... všechny hradby byly zbořeny ... Neklamte se: Přetvořit, neznamená říci totéž jinými slovy. To znamená změnit formu. Když se změní forma, změní se ritus. Když se změní jednotlivé elementy, změní se celý stávající smysl. Musíme bez obalu říci: římský ritus, tak jak jsme jej znali, již neexistuje. Je zničen.“2
Liberální katolíci způsobili skutečně revoluční stav. V knize jednoho z jejich členů, senátora departmentu Doubs M. Prelota3 se můžeme dočíst následující: „Jedno a půl století jsme bojovali o to, aby naše názory uvnitř katolické církve byly akceptovány skrze její změnu a abychom dosáhli svých cílů. Konečně přišel II. vatikánský koncil a my jsme triumfovali. Od nynějška jsou teze a principy katolického liberálního katolicismu v Církvi akceptovány.“
Oklikou přes katolický liberalismus, pod přikrývkou pacifismu, všeobecného bratrství si revoluce zajistila přístup. Omyly a falešné principy moderního člověka pronikly do Církve a díky papeži, který je sám liberál a pod ochranou druhého vatikánského koncilu, infikovaly klérus.
Nyní již přišla doba, kdy mohu vyjasnit určité věci týkající se svolání koncilu. Vzpomínám si, že co se týče konání ekumenického koncilu nebyl jsem v roce 1962 proti. Naopak, já jsem jej vítal s velkým očekáváním a nadějí. Dopis, který jsem v roce 1963 jako generální představený rozeslal Otcům od Svatého Ducha o tom svědčí ještě dnes.4 Byl otištěn v jedné mé dřívější knize. Píši tam: „Říkáme bez rozpaků, že jisté liturgické reformy jsou nutné a že koncil může pokračovat touto cestou.“ Byl jsem přesvědčen, že určitá obnova je nutná, aby se odstranilo jisté ustrnutí, jímž se otevírala propast mezi modlitbami vyhraněnými pro bohoslužbu a mezi praktickým životem, školou, povoláním a životem společnosti.
Od papeže jsem byl jmenován členem centrální koncilní přípravné komise, abych po dva roky pracoval s obětavostí a nadšením na přípravách tohoto koncilu. Tato centrální přípravná komise měla za úkol prošetřit a prozkoumat všechna připravovaná schémata, která přicházela od příslušných odborných komisí. Byl jsem na správném místě, abych věděl, co bylo vypracováno, prozkoumáno a co se má předložit koncilnímu shromáždění.
Tato práce byla připravena s velikou svědomitostí a dokonalostí. Měl jsem připravených 72 schémat. Učení Církve v nich bylo naprosto pravověrně obsaženo, bylo jistým způsobem přizpůsobeno naší době, ale s velikou mírou a moudrostí. Vše bylo připraveno k určenému datu dne 11. října 1962, kdy zaujali svolaní koncilní otcové svá místa v chrámové lodi baziliky svatého Petra. Přece však se událo něco, s čím Svatý Stolec nepočítal. Koncil byl ihned v prvních dnech progresistickými silami přestavován. Zažívali jsme to a pociťovali a když říkám „my“, mám na mysli většinu tehdejších koncilních otců.
Měli jsme pocit, že dojde k něčemu nepříjemnému a tento pocit se velice brzy potvrdil. Již 14 dnů po otevíracím sezení, nezůstalo z 72 připravených schémat ani jedno. Všechna byla odmítnuta, zničena a hozena do odpadkového koše.
Stalo se to následujícím způsobem: V koncilním řádu bylo předepsáno, že k tomu, aby byla odmítnuta připravená schémata je zapotřebí dvou třetin hlasů. Když došlo k hlasování bylo šedesát procent hlasů proti schématům a čtyřicet procent pro. Odpůrci tedy neměli potřebné dvě třetiny a koncil měl normálním způsobem pokračovat podle připravených předloh.
V tomto okamžiku se pozvedla jistá silná, velice silná organizace, která byla ustavena „kardinály od břehů Rýna“ a která byla řízená prefektem pracovního sekretariátu. Její zástupcové vyhledali papeže Jana XXIII. a řekli mu: „Svatý Otče, je nemožné abychom studovali schémata, která nemají většinu“ a dosáhli toho co chtěli. Nesmírná vykonaná práce skončila na smetišti a shromáždění tak zůstalo naprosto nepřipraveno s prázdnýma rukama. Jaké předsednictvo i daleko menšího shromáždění než toto, by mohlo přistoupit na jednání, bez denního rozvrhu a bez podkladů? A přece koncil tímto způsobem začal.
Poté přišla aféra s koncilními komisemi, které bylo nutno jmenovat. Těžký, neřešitelný problém: Představte si biskupy, kteří se sjeli z celého světa a zcela poprvé se navzájem v aule uviděli. Většina z nich se navzájem vůbec nezná, každý zná z 2 400 přítomných tak tři nebo čtyři koncilní otce, snad některé jiné z vyprávění. Jak měli vědět, kdo z nich je vhodný, aby pracoval v komisi zodpovídající za kněžství, za liturgii, církevní právo atd.?
Plným právem tedy nechal kardinál Ottaviani sestavit seznam členů koncilních komisí z členů přípravné koncilní komise, tedy z lidí, kteří již byli Svatým Stolcem zvoleni a s danými předměty o nichž se jednalo již pracovali. To mohlo pomoci při volbě bez jakýchkoliv dalších povinností, které by bylo potřeba řešit a bylo jistě žádoucí, kdyby někteří z těchto zkušených mužů patřili k těmto komisím.
Tu se ale pozvedl protestní pokřik: Nemusím jmenovat církevního hodnostáře, který povstal, a pronesl následující řeč:5 „Vyvíjí se zde na koncil nesnesitelný tlak tím, že jsou nám podkládána jména. Koncilním otcům musí být ponechána svoboda. Římská kurie se snaží znovu prosadit své členy!“
Poněkud zhrozeno z této brutální intervence bylo sezení ukončeno a odpoledne oznámil sekretář Mgr. Felici: „Svatý Otec uznal, že snad bude lépe, když se biskupské konference sejdou a vyhotoví své seznamy.“ Biskupské konference byly v té době teprve v počátečních stádiích. Jen špatně se jim sestavovaly správné seznamy, které po nich byly požadovány a také k tomu nemohly přistoupit tak zodpovědně, jak by bylo nutno, protože jim bylo dáno pouze 24 hodin.
Ale ti, kteří zosnovali tento malý státní převrat, měly seznamy přesně a jistě připraveny s dobře vybranými osobami z nejrůznějších zemí světa. Mohli tak předejít konference a dosáhnout skutečně velkou většinu. Výsledek byl, že komise byly složeny z členů, kteří ze dvou třetin patřili k progresistické frakci, zatímco třetí třetina byla jmenována papežem.
A tak se objevila velice rychle nová schémata, jejichž zaměření bylo od těch předcházejících zcela odlišné.
Byl bych rád, kdyby se jednou mohla obojí schémata zveřejnit, aby se mohlo porovnat a poznat, jaké bylo učení Církve den před koncilem.
Kdo má nějakou zkušenost s pořádáním světských nebo duchovních shromáždění může uvážit, v jakém postavení se koncilní otcové nacházeli. Na těchto nových schématech jste mohli sice pomocí zlepšovacích návrhů nějaké obraty a věty modifikovat, ale v podstatě se na nich nedalo nic změnit. Tomu odpovídají patřičné závažné následky. Od počátku nebylo možno dvojznačný text zcela korigovat. Měl v sobě charakter, který jim vtiskli jejich tvůrcové a který byl inspirován jejich myšlením. Koncil měl od toho okamžiku svůj kurs.
Ještě třetí okolnost přispěla k tomu, že byl koncil řízen liberálním směrem. Deset předsedajících koncilu, které jmenoval papež Jan XXIII., nahradil Pavel VI. pro obě poslední sezení čtyřmi moderátory, kteří mírně řečeno, nebyli vybráni z umírněných kardinálů. Jejich vliv na početné koncilní otce byl značný. Liberálové tvořili menšinu, ale přesto však čilou a dobře organizovanou, podporovanou modemistickými teology, mezi nimiž se nacházejí všechna ta jména, která od té doby nepřetržitě udávají tón jako Leclerc,6 Murphy,7 Congar,8 Rahner, Küng, Schillebeeckx, Besret,9 Cardonnel,10 Chenu11 ... Pomysleme jen na tu nevídanou tiskovou produkci IDOC12, subvencovanou německou a holandskou biskupskou konferencí a holandským informačním centrem, která bez ustání útočila a dotírala na koncilní otce, aby jednali podle mínění mezinárodního společenství a vyvolávali tak psychózu v tom smyslu, že se nesmí zklamat očekávání světa, který čeká a doufá, že se Církev ve svých názorech k němu připojí.
Strůjci tohoto hnutí měli snadnou práci, domáhali se přizpůsobení modernímu člověku, t.j. člověku, který se chce především osvobodit. Znázorňovali Církev jako zkostnatělou, nepřizpůsobivou, jako zemdlenou, vědomou si své viny, bijící se do prsou svých předchůdců. Katolíci byli prohlášeni za spoluviníky bývalých rozkolů jako protestanti a ortodoxní. Měli nabídnout odpuštění „odděleným bratrům“, kteří byli přítomni v Římě ve velkém počtu, kde se pozváni účastnili prací koncilu.
Tradiční Církev byla viněna z bohatství, triumfalismu; koncilní otcové se cítili vinni, že setrvávali mimo svět a nenaslouchali světu; červenali se již z důvodu svých biskupských insignií. Brzy nato se měli červenat, když se ještě ukázali v sutaně.
Tato atmosféra uvolněnosti se měla brzy zmocnit všech oblastí; kolegiální duch se stal pláštěm Noemovým, který byl hozen na hanbu, že bývá ještě používána osobní autorita, která přece tak velice protiřečí mentalitě lidí 20. století, řekněme raději liberálních lidí! Náboženská svoboda, ekumenismus, teologické bádání, revize církevního práva, to vše mělo dusit triumfalismus Církve, která se dosud představovala jako jediná archa spásy. Kdykoliv se mluvilo o „zahanbených ubožácích“ tak byli míněni „zahanbení biskupové,“ kteří se tak ovlivňovali, že se v nich vyvolávalo špatné svědomí. To je metoda, která se používá při všech revolucích.
Účinky jsou na mnoha místech koncilních dokumentů patrné. Týká se to úvodu schématu „Církev v současném světě“ o proměnách moderního světa, který zrychluje tok dějin, který ovlivňuje náboženský život, převládání přírodních věd a techniky. Není v těchto textech vidět výraz čistého liberalismu?
Mohli jsme mít nádherný koncil, kdybychom si vzali za učitele Pia XII. Nevěřím že by existovala jakákoliv otázka moderního světa, kterou by s celým svým velikým věděním, s celou svou teologií a celou svou svatostí nevyřešil. On měl na vše téměř konečné řešení, protože věci nahlížel skutečně pod dějinným pohledem víry.
Ale tak se nesmělo na věci dívat, jakmile bylo odmítnuto uskutečnit dogmatický koncil. Druhý vatikánský koncil je pastorální koncil. Jan XXIII. to řekl a Pavel VI. to zopakoval. V průběhu sezení jsme chtěli vícekrát nechat pojmy definovat. Odpovídalo se nám: „Ale my se zde nezabýváme žádným dogmatismem, nezabýváme se žádnou filosofií, my se zabýváme pastorální teologií.“ Co je to svoboda? Co to jsou lidská práva? Co je to kolegialita? Mohli jste vyumělkované texty bez konce analyzovat, aby jste se dopátrali, co se pod nimi má vlastně rozumět, ale podařilo se to jen přibližně, protože předkládané výrazy jsou víceznačné. A to není z nedbalosti nebo nějakou náhodou. P. Schillebeeckx přiznal: „Užili jsme na koncilu dvojsmyslných výrazů a víme, co s nimi budeme dál dělat.“ Tito lidé věděli co dělají!
Všechny ostatní koncily, které se v průběhu staletí odehrály byly dogmatické. Všechny bojovaly proti mylným učením. A Bůh ví, jak mnoho mylných učení je potřeba v dnešní době potírat. Dogmatický koncil byl nejvýše nutný. Vzpomínám si, jak nám kardinál Wiszinski řekl: „Udělejte přece schéma o komunismu, vždyť dnes neexistuje závažnější omyl, který by více ničil svět než komunismus. Když papež Pius XI. považoval za nutné napsat encykliku o komunismu, je přece nutné, abychom i my, když jsme se zde sešli v plném shromáždění z celého světa věnovali této otázce jedno schéma.“
Komunismus, nejstrašnější omyl, který kdysi vznikl z ducha Satanova si našel oficiální přístup do Vatikánu. Jeho světová revoluce byla usnadněna také oficiálním opomenutím jednoznačného odporu Církve, našel tam dokonce často podporu navzdory zoufalému varování kardinálů, kteří sami museli podstoupit žalář v zemích východního bloku. Odmítnutí tohoto pastorálního koncilu slavnostně odsoudit komunismus stačí k tomu, aby byl před dějinami zostuzen, když pomyslíme na ty miliony mučedníků a na křesťany a disidenty jejichž osobnost byla ničena vědeckými metodami na psychiatrických klinikách a kteří sloužili k pokusům jako pokusní králíci. A pastorální koncil mlčel! Sehnali jsme pod petici požadující jeho odsouzení 450 podpisů koncilních otců. Byla zapomenuta kdesi v šufleti ... Když jsme se dotazovali kde je tato petice, řekl nám zpravodaj pro konstituci Gaudium et spes. „Jsou předloženy dvě petice za odsouzení komunismu.“ „Dvě?“ zvolali jsme „Bylo jich přes čtyři sta!“ „Ach, to mi nedali vědět.“ Hledaly se a samozřejmě se našly, ale příliš pozdě.
To všechno jsem osobně zažil. Já jsem to byl, kdo společně s Mgr. de Proenca Sigaud, arcibiskupem z Diamantina (Brazílie), jsme ji předali Mgr. Felicimu a cítím se povinen prohlásit, že se tam odehrály věci skutečně nepřípustné; neříkám, aby se odsoudil celý koncil a vím dobře, že by se tak ještě více přispělo k bezradnosti mnohých katolíků. Neboť oni věří, že koncil je skutečně přes všechno inspirován Duchem Svatým!
Ne bezpodmínečně! Pastorální, nedogmatický koncil je kázání, které není vybaveno neomylností. Když jsme se na konci zasedání zeptali Mgr. Feliciho: „Můžete nám bez „koncilních vysvětlivek“ říci, jak máme rozumět tomu, o čem ti noví teologové mluví?“ odpověděl: „Musíme rozlišovat ve schématech ty kapitoly, které již v minulosti byly předmětem dogmatických definicí, od ostatních. Co se prohlášení týče, těch, které mají charakter novot, musí se dodržovat zdrženlivost.“
Druhý vatikánský koncil tedy není koncil jako ty ostatní a proto máme právo k tomu posuzovat jej, samozřejmě s prozíravostí a opatrností. Akceptuji od tohoto koncilu a jeho reforem vše, co je v plné shodě s Tradicí. Dílo, které jsem založil, je toho plným důkazem. Neboť naše semináře odpovídají dokonale přání koncilu a Ratio fundamentalis posvátné kongregace pro katolickou výchovu.
Je přece nemožné tvrdit, že jen pokoncilní užívání koncilních závěrů je špatné. Rebelující duchovní, popírání papežovy autority, všechny ty extravagance v liturgii a nová teologie, jež má zpustošit Církev to všechno že nemá, jak se nedávno tvrdilo, s koncilem nic společného? Ale vždyť to je právě jeho ovoce!
Rozumím zneklidněnému čtenáři, že svým výkladem pouze zvětšuji jeho bezradnost. A přece zasvitlo v této vzpouře světlo, stavící se proti úsilí světa, který chce připravit konec Nevěstě Kristově: Svatý Otec pronesl 30. června 1968 své vyznání víry. To byl akt, který byl z dogmatického hlediska důležitější než celý koncil.
Toto utvrzení víry sepsané v Crédu bylo předneseno Nástupcem Petrovým neobyčejně slavnostním způsobem. Když papež povstal, aby ho pronesl, povstali také kardinálové a všichni kolem přítomní a chtěli dělat totéž, co dělal on, ale on nechal všechny znovu posadit; chtěl sám, jako Náměstek Kristův, vyhlásit své Credo a udělal to slavnostními slovy ve Jménu Nejsvětější Trojice, před svatými anděly, před celou Církví. Tedy provedl akt, který zachránil víru Církve.
Pocítili jsme tuto útěchu a důvěru, že Duch svatý nás nenechal na holičkách. Můžeme říci, že archa víry, která nalezla svůj opěrný bod v prvním vatikánském koncilu, nalezla nový opěrný bod ve vyznání víry Pavla VI..