Ani heretičtí ani schizmatičtí
Prohlášení z 21. listopadu 1974, které vyvolalo jednání o kterém jsem hovořil, končí slovy: „Když takto jednáme..., jsme rozhodnuti zůstat věrni římskokatolické Církvi, jakož i všem nástupcům Petrovým, a být věrnými uchovateli tajemství našeho Pána Ježíše Krista.“ L'Osservatore Romano při zveřejnění textu naší deklarace tuto pasáž vypustil. Po více než deset let se snaží naši nepřátelé vyloučit nás ze společenství Církve za to, že jak oni tomu rozumí, neuznáváme autoritu papeže. Bylo by to praktické, orazítkovat nás jako sektu a prohlásit za schizmatiky. Jak často už na nás bylo bez váhání hozeno slovo schizma!
Často a často jsem opakoval: Pokud se kdokoliv od papeže odloučí, já to být nemohu. Otázka se dá shrnout takto: Moc papeže v Církvi je moc nejvyšší, ale není absolutní, bez hranic, neboť je podřízena moci Boží, jež nachází svůj výraz v Tradici, v Písmu svatém a v již promulgovaných definicích učitelského úřadu Církve. Skutečně moc papeže nachází své meze v konečném účelu, pro nějž byla Kristovu zástupci na zemi propůjčena. Pius IX. tento konečný účel v konstituci Pastor aeternus na prvním vatikánském koncilu jasně definuje. Když tedy o tom zde mluvím, nepředkládám tím nějakou vlastní teorii.
Slepá poslušnost není katolická, nikdo není zbaven zodpovědnosti, pokud poslouchá víc lidi než Boha tím, že se řídí rozkazy nadřízených úřadů a může to být i papež, ačkoliv se prokazuje, že ony protiřečí vůli Boží, kterou můžeme s jistotou poznat z Tradice. Samozřejmě nemáme zde na mysli ony eventuální případy, kdy papež své neomylnosti užívá oprávněně. To ale on dělá jen ve zřídkavých případech. Je to omyl myslet si, že každé slovo papeže je neomylné.
Když to říkám, nepatřím k těm, kteří věří tomu, nebo otevřeně tvrdí, že Pavel VI. byl heretik a z důvodu své hereze nebyl již papežem. To totiž vede k závěrům, že většina kardinálů, protože byla jim jmenována, není kardinály a tak také žádný jiný papež nemůže být platně zvolen. Jan Pavel I. a Jan Pavel II. byly tedy zvoleni neoprávněně. To je stanovisko těch, kteří se nazývají sedisvakantisté.
Musíme přiznat, že papež Pavel VI. vystavil svědomí katolíků vážným problémům. Tento papež způsobil Církvi větší škody než revoluce z r.1789. Jisté skutečnosti, jako podpis 7. článku k Institutio generalis, jakož i dokumentu o náboženské svobodě, jsou skandální ... Ale otázka, zda nějaký papež může být heretik, není tak snadno zodpověditelná. Nemalý počet teologů věří, že jako soukromý učitel jím být může, ne však jako učitel veškeré Církve. Musíme tedy zkoumat v jakém rozsahu a v jakých případech, jak právě řečeno, chtěl svou neomylnost používat.
Můžeme dnes s jistotou tvrdit, že se choval spíše jako liberál, než že by propadl herezi. Kdykoliv byl totiž upozorněn na nebezpečí nějaké formulace, nahradil vždy dosavadní text jiným, který tomu předešlému odporoval nebo jej zmírňoval. Můžeme to vidět v pověstném příkladu zavedení nota explicativa, kterým dodatečně doplnil konstituci Lumen Gentium o kolegialitě. Je také autorem nejednoznačných formulací, které jsou vlastní liberálům a charakterizují jejich smýšlení nedbající příliš vzájemných souvislostí konkrétních skutečností.
Liberalismus Pavla VI., který mu připisuje i jeho osobní přítel kardinál Danielou, stačí sám o sobě k dostatečnému vysvědení celé té katastrofy jeho pontifikátu. Liberální katolík je osobnost dvou tváří, stále se zamotávající do protikladů a rozporuplností. Chce zůstat katolíkem, je ale přitom posedlý touhou líbit se světu. Může však být nějaký papež liberál a přitom ještě zůstat papežem? Církev posuzovala liberální katolíky vždy velice přísně, ale ne vždy je exkomunikovala. Sedisvakantisté přicházejí ještě s jinými argumenty: Není volba tohoto papeže z důvodu vyloučení kardinálů nad osmdesát let, a tím i posledních dvou konkláve, které mu předcházely, neplatná? Říci neplatná je snad příliš mnoho, ale je jisté, že tím byla do určité míry zpochybněna. Byla však de facto „zplatněna“ a potvrzena jednomyslným dodatečným přijetím této volby kardinály a římským klérem. Takový je alespoň názor teologů. Tvrzení o tom, že v současnosti žádného papeže nemáme, by uvrhlo Církev do svízelné situace. Otázka viditelnosti Církve je pro její existenci tak nezbytná, že nelze předpokládat, že by jí Bůh nechal existovat ve světě po celá desetiletí bez viditelné formy. Kdo by mohl ještě říci kdo bude budoucí papež? Kdo by ho mohl s jistotou uznat, když nejsou kardinálové? Pro nás je to schismatický duch. Naše bratrstvo striktně odmítá podílet se na podobných argumentacích. Chceme zůstat ve spojení s Římem, s Nástupcem Petrovým, i když liberalismus Pavla VI. z věrnosti k jeho předchůdcům odmítáme.
Je jasné, že v případě náboženské svobody, která na základě nového církevního práva dovoluje přátelské eucharistické hostiny nebo kolegiality vnímané a chápané jako druhá nejvyšší moc v Církvi, má každý katolický duchovní a každý věřící povinnost klást odpor a takovou poslušnost vypovědět a odmítnout. Ten to odpor musí být veřejný, pokud i zlo je veřejné a představuje pohoršení pro duše. Proto jsme, Mgr. de Castro Mayer a já, tak jak bylo oznámeno, na svátek sv. Tomáše Aquinského 21.11.1983 zaslali papeži Janu Pavlu II. otevřený dopis v němž ho prosíme, aby příčiny tragické situace nahlédl. Veškeré kroky, které jsme za patnáct let podnikli soukromě byly bezvýsledné, další slabost by nás mohla činit spoluvinnými na světově se šířícím zmatení duší.
„Svatý Otče“, píšeme, „je naléhavě nutné, aby tato nouze skončila, neboť stádo se rozptyluje a ovce ponechané na pospas následují najaté strážce. Zapřísaháme vás, abyste podpořil katolickou víru napadanou omyly a spásu duší pravdu nově posílil, která se postaví proti těmto omylům.“ Naše volání na poplach bylo ještě znásobeno z důvodu zmatku nového práva, abych neřekl jeho herezí, a z důvodu oslav a řečí u příležitosti 500 let narození Martina Luthera.
Nedostali jsme žádnou odpověď, ale udělali jsme to, co jsme měli udělat. Nemůžeme si zoufat jako by se jednalo o nějaký lidský podnik. Současný otřes přejde, tak jako pominuly všechny hereze. Den návratu k Tradici musí přijít. K autoritě římského papeže bude muset znovu přistoupit ona plná moc, která je ustanovena skrze tiáru, víra a mravy budou muset být znovu chráněny soudem nepřetržitě zasedajícím a biskupové musí obdržet zpět svou plnou moc a osobní iniciativu.
Pravá apoštolská práce bude muset být zbavena veškerých brzd, které ji dnes ochromují a podstatně rozmělňují hlásání spásy. To znamená, že se semináře navrátí k svému pravému účelu, řády se obrátí k novému životu a university a katolické školy budou osvobozeny od státních, laicistních učebních plánů a tak budou znovu vybudovány. Právě tak se bude muset podporovat práce všech podnikových a pracovních organizací, s upozorněním na povinnost a právo všech bratrsky spolupracovat a odstranění biče stávek, které nejsou ničím jiným než studenou občanskou válkou; konečně se musí obnovit občanské zákonodárství, které musí být v souladu se zákony Církve a musí být podpořeno katolickými poslanci, kteří jsou určeni k tomu, aby společnost připravovali na oficiální přijetí Království našeho Pána Ježíše Krista nad celou společností.
Neboť co říkáme ostatně každý den, když se modlíme? „Přijď Království Tvé, Tvá Vůle se staň jako v nebi tak i na zemi.“ A v Gloria při mši: „Ty jediný jsi Pán, Ježíš Kriste!“ Máme to zpívat a po opuštění kostela říkat: „Ne! To jsou zastaralé pojmy. Je nemožné v dnešním světě myslet na to, aby se mluvilo o Království našeho Pána Ježíše Krista?“ Máme se tedy vyrovnávat s nedostatky v logice? Jsme křesťané nebo nejsme?
Národy se potýkají s neutuchajícími těžkostmi, v mnoha zemích války neberou konce, lidé trnou při myšlenkách na možnou nukleární katastrofu, bádá se co udělat, aby se zlepšil hospodářský stav, a tím aby lidé dostali zpět peníze, které jim vzala nezaměstnanost a úpadek průmyslu. Samozřejmě že i hospodářské hledisko je důležité, aby náš Pán vládl, protože potom zavládnou zásady lásky a přikázání Boží, která vytvoří ve společnosti rovnováhu a přinesou spravedlnost a mír. U mnohých křesťanů se však setkáváme s postoji, kdy své naděje vkládají do onoho nebo jiného politika, v tu či onu politickou koalici a myslí si, že ta nebo ona přinese jednoho dne politický program, který bude lepší než ty druhé a s konečnou platností vyřeší všechny problémy, zatímco zcela vylučuje úmysly „Jediného Pána“, jako by On s lidskými záležitostmi neměl co dělat, jako by se Ho to netýkalo. Jakou víru mají tito lidé, jejichž život je rozdělen neproniknutelnou stěnou na dvě části, mezi jejich náboženství a jejich politické, odborné a ostatní zaměstnání? Bůh, který stvořil nebe i zemi, že by nebyl schopen uspořádat naše ubohé materiální a sociální těžkosti? Pokud jste se již ve svém životě ocitli v těžké hodině, znáte ze své zkušenosti, že On svým dětem které Jej prosí o chléb nedává kámen.
Křesťanský společenský řád stojí v protikladu k marxistické teorii, která ve všech částech světa, v nichž se usadila, nepřináší nic jiného než bídu, ničení slabších, pohrdání lidmi a smrt. Křesťanský společenský řád respektuje soukromý majetek, chrání rodinu proti všemu, co ji ničí, podporuje početnost rodiny a povzbuzuje ženu, aby zůstala doma, poskytuje soukromé iniciativě legislativní autonomii, podporuje malé a střední živnostníky a hospodáře, napomáhá návratu k polním pracím, váží si zemědělství pro jeho pravé hodnoty, doporučuje spolky, dovoluje soukromé školy a chrání občany proti každé formě subverse a revoluce.
Tento křesťanský řád se liší přirozeně také od liberálních systémů, které jsou založeny na odluce Církve od státu a jejichž neschopnost překonat krizi bude stále zjevnější. Jak by to také bylo možné, když se svobodně oddělili od Toho, který je „světlem lidí?“ Jak by tento systém mohl soustředit síly občanů, když se jim nepředstavuje jiný ideál než blahobyt a pohodlí? Může snad udržovat ještě nějaký čas v lidech iluze, protože lid ze zvyku zachovává křesťanský způsob myšlení a svým vládcům přisuzuje dobré úmysly, že více nebo méně vědomě zachovávají nějaké ty hodnoty. Ve středověku všechny tyto „otázky v pozadí“ mizely bezděčným vztahováním se k Vůli Boží. Liberální systémy se sami zásobují myšlenkami nanejvýš nebezpečnými, vyčerpávají se a bývají snadnou kořistí subverzní ideologie.
O křesťanské společnosti tedy nehovoříme jen v souvislosti s minulostí, která je jednou provždy pryč. Ona je naopak výchozím stanoviskem pro budoucnost, ke které se máme bez obav hlásit. Nevedeme žádný zpátečnický boj, patříme k těm, kteří vědí oč jde, protože jsme obdrželi poučení od Toho, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“ Jsme silnější, protože vlastníme Pravdu! Není to naše zásluha, nemáme se proto naparovat, ale musíme podle toho přiměřeně jednat.
Církev je silnější než omyly, protože vlastní Pravdu. Je na ní, aby se s milostí Boží rozšířila a nestyděla se postavit mezi mocné tohoto světa.
Tím méně se ale může směšovat pravda s plevelem, jak to dnes zažíváme. Četl jsem v L'Osservatore Romano ze dne 18.1.1984 zajímavý článek podepsaný Paolo Befanim o tom, jak Vatikán napomáhá socialismu. Autor srovnává stav ve střední Americe a v Polsku a píše: Církev přijala své postavení v Evropě, ale zdá se, že je na jedné straně konfrontována se stavem latinskoamerických zemí a vlivem, který na ně vykonávají Spojené státy a na druhé straně se stavem Polska, které je v mocenské sféře Sovětského svazu.
Na obou těchto hranicích se naráží a Církev, která přijala s koncilem demokraticko-liberální vymoženosti francouzské revoluce představuje se na své cestě jako něco (viz encyklika Laborem et exercences1), co přijde po ruské marxistické revoluci, ona je tou klíčovou ideou, jakýmsi demokratickým neomarxismem, z křesťanských kořenů vycházejícím, na samosprávě založeným netotalitním socialismem.“
Odpověď na toto mylné učení můžeme na východě vidět v Gdaňsku , kde odborový svaz Solidarita před Leninovými loděnicemi vztyčil kříž. Je to omyl latinské Ameriky, že hledá řešení sociálních problémů v komunistickém marxismu a v socialismu, jenž vzešel z antikřesťanských kořenů.
To je typické pro liberální ilusionismus, který spojí naprosto si odporující slova a je přesvědčen, že vyslovil pravdu! Těmto cizoložnickým snílkům, kteří jsou posedlí myšlenkou, spojit Církev s revolucí, máme co děkovat za to, že chaos v křesťanském světě, otevřel své brány komunismu. Svatý Pius X. řekl o sillonistech: „Díváte se žádostivě na socialismus, upíráte oči na chyméru.“ Jejich následovníci v tom pokračují. Po křesťanské demokracii, křesťanský socialismus. Konečně přistaneme v křesťanství bez Boha.
Tyto logicky odvozené následky se týkají nejen ztroskotání marxismu, nýbrž i ztroskotání křesťanské demokracie, to není třeba dokazovat. Stačí kompromis, pokus spojit se s něčím proti zdravému rozumu! Co my máme v těchto kalných vodách co pohledávat? Katolíci mají ve svých rukou pravý „klíč“ k řešení všech problémů; je to jejich povinnost aby byli s veškerou svou silou a osobním nasazením přítomni v politice, aby se tam svým hlasem postarali o to, aby jejich vlast měla takové starosty, členy zastupitelstev a poslance, kteří budou zárukou toho, že bude obnoven křesťanský sociální řád - jediný, který je způsobilý přinést mír, spravedlnost a pravou svobodu. Neexistuje žádné jiné řešení.