Rodiny se musí bránit
Je nejvyšší čas se bránit. Pokud Gaudium et spes hovoří o toku dějin, který „se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat“, můžeme tomuto toku rozumět jako prudkému pádu liberální společnosti do uvolnění a chaosu. Chraňme se toho jej následovat!
Jak je možné, že se vedoucí osobnosti odvolávají na křesťanské náboženství a ve stejnou dobu každou autoritu ve státě ničí? Jde přece naopak o to, aby autorita oněch dvou přirozených společností božského práva, jejichž působení zde na zemi je velkého významu: rodiny a občanské společnosti, byla obnovena. Obzvlášť rodina trpí v poslední době nejtvrdšími útoky. Přechod k socialismu v zemích jako Španělsko a Francie tento proces jen urychluje.
Vydávané zákony a opatření, jež na ně navazují, ukazují na užší souvislosti vůle zničit zřízení rodiny. Umenšováním otcovské autority, ulehčováním rozvodu, chybějícím vědomím zodpovědnosti při početí nového života, úředním uznáním divokých manželství, dokonce homosexuálů, společnou láskou mladých, manželstvím na zkoušku, zmenšováním sociálních dávek a daňových úlev pro početnější rodiny ... Stát sám začíná, a sice ve vlastním zájmu, pozorovat následky úbytku počtu narozených. Ptá se, jak již v blízké budoucnosti mají zaručit mladé generace starým lidem odcházejícím na odpočinek zaopatření? Ale důsledky v duchovní oblasti jsou ještě mnohem závažnější.
Katolíci se na tomto nesmí podílet. Protože jsou také státními občany, musí se celou svou vahou zasadit o to, aby tam, kde je to nutné, byl znovu nastolen pořádek. Proto nesmí stát v politice opodál! Jejich úsilí se musí projevit především v tom, aby si vymohli pro své děti takovou výchovu, jakou jim chtějí dát.
V tomto ohledu bývá autorita již od základu zpochybňována těmi, kteří tvrdí, že „rodiče nejsou vlastníky svých dětí“, čímž jim chtějí říci, že jejich výchova je věcí státu s jeho laicistními školami, jeho jeslemi a mateřskými školkami. Rodičům se předhazuje, že nerespektují „svobodu svědomí“ svých dětí, když je chtějí vychovat podle svých náboženských představ.
Tyto ideje nás vedou zpět k anglickým filosofům 17. století, kteří si přáli vidět v lidech pouze jednotlivce, kteří jsou od narození nezávislí, navzájem si rovní a nespadající pod žádnou autoritu. My víme, že je to mylné. Dítě dostává všechno od svého otce a od své matky, potravu pro své tělo i ducha, charakterovou i občanskou výbavu a výchovu. Rodiče si při tom nechávají pomáhat od učitelů, kteří mají ve vědomí dětí účast na autoritě rodičů. Téměř veškeré vědomosti, které dospívající získává, jsou od jeho rodičů a učitelů. Jde ale většinou o vědomosti naučené a převzaté, než získané vlastním pozorováním a zkušeností. Poznatky pocházejí ve značné míře od autority, která jim je zprostředkovává. Mladí, kteří se učí, věří svým rodičům, svým profesorům, svým knihám a tak si rozšiřují své vědomosti.
To platí ještě ve větší míře o náboženských poznatcích, při praktikování náboženství, při zaujímání morálních postojů ve shodě s vírou, tradicí, obyčeji. Lidé žijí všeobecně podle rodinných tradic. Můžeme to vidět všude na zemi. Přestup k jinému náboženství než je to, v němž dítě vyrostlo, je považován za vážný přestupek.
Tento mimořádný vliv rodiny a prostředí je chtěný od Boha. On si přeje, aby dobrodiní bylo zprostředkováno nejprve skrze rodinu. Z tohoto důvodu byla otci rodiny propůjčena velká autorita, nesmírná moc nad jeho chotí, nad jeho dětmi. Dítě se rodí v tak velké slabosti, že se z ní dá usuzovat na naprostou nutnost trvalého domova a jeho nerozlučitelnost.
Chtít překročit osobnost a svědomí dítěte na účet autority rodiny znamená způsobit jeho neštěstí, to vede k revoltám a k pohrdání rodiči, zatímco přece těm, kteří své rodiče ctí, je přislibován dlouhý život. Svatý Pavel k tomu připomíná také otcům povinnost nedráždit své děti, nýbrž je vést a vychovávat v kázni a bázni Boží.
Kdybychom měli jen čekat, až budou děti rozumět náboženským pravdám, aby uvěřili a obrátili se, to bychom dnes měli dnes jen velice málo křesťanů. Náboženským pravdám věříme pro hodnověrnost svědků. Svědectvím je jejich ctnostný, svatý život, jejich nezištnost, jejich láska. Potom dává víra, jak říká sv. Augustinus, přesvědčení.
Role rodičů je velice ztížená. Jak vidíme, je většina soukromých škol de facto laicistních, neučí se tam ani pravé náboženství, ani světské obory ve svědě víry. Katechismy odstranil modernismus. Hektický život polyká čas a zaměstnání působí nutně odcizení rodičů a dětí od dědečků a babiček, kteří se kdysi na výchově podíleli. Katolíci jsou nejen bezradní, ale také bezbranní.
Ale přece ne tak velmi, aby nemohli pečovat o to podstatné; Boží milost způsobí to ostatní. Co tedy dělat? Existují skutečně katolické školy, i když v menším počtu. Pošlete do nich své děti, i když to zatíží vaši peněženku! Zakládejte nové školy tak, jak to již mnozí udělali. Pokud máte k používání jen školy, v nichž je vyučování zkažené, odejděte z nich, stěžujte si, nedejte se, nedopusťte, aby vaše děti vinou vašeho vychovatele ztratily víru!
Ctěte si doma v rodině katechismus tridentského koncilu,1 je nejkrásnější, nejdokonalejší a nejúplnější! Ctěte jej vždy znovu. Organizujte „paralelní vyučování náboženství“ pod duchovním vedením dobrého kněze. Nebojte se toho, že jsme vydáváni za školy stojící mimo církevní pořádek. Existují již ostatně početné takové vyučovací skupiny, které vaše dítě přijmou.
Odmítněte knihy, které jsou otráveny modernistickým duchem. Nechte si poradit! Odvážní vydavatelé rozšiřují dobré knihy a nové výtisky, které jsou progresisty zničeny, odstraňují z pultů. Nekupujte si jakoukoliv bibli; každá křesťanská rodina by měla vlastnit Vulgátu zpracovanou sv. Jeronýmem ve 4.století a Církví kanonizovaný latinský překlad. Obstarejte si nezfalšované vydání Písma svatého,2 navštěvujte pravou mši,3 a přijímejte svátostí tak, jak byly ještě nedávno všude udělovány.
Dnes je ďábel vypuštěn na Církev; o to dnes jde! Snad zažijeme i jeho poslední bitvu, jeho generální útok. Utočí na všech frontách a když naše milá Paní z Fatimy řekla, že jednoho dne pronikne do nejvyšších kruhů Církve, tak k tomu právě dochází. Nechci nic zjednodušovat, ale jsou známky, podle kterých se dá poznat, že na nejvyšších římských místech jsou lidé, kteří ztratili víru.
Za těchto okolností se musíme naléhavě chopit jistých náboženských opatření! Musíme se modlit, činit pokání, musíme se, jak to požaduje Nejsvětější Panna Maria, modlit v rodinách růženec. Lidé se začínají modlit, jak můžeme vidět v každé válce, teprve tehdy, když padají bomby. A právě nyní již padají. Můžeme přece ztratit víru! Jste si vědomi toho, že to je daleko horší než všechny katastrofy, kterých se lidé obávají, horší než světová hospodářská krize, nebo atomová válka?
Obnova je nutná, ale nevěřte tomu, že zde nemůže také počítat s mladými. Ne všichni mladí jsou zkažení, jak se nám pokoušejí namluvit. Mnozí mají ideály, mnoha jiným je potřeba jen něco postavit před oči. Existuje obrovské množství příkladů v hnutích, které s úspěchem apelují na velkomyslnost mladých: tradiční kláštery je přitahují, nechybí jim povolání mladých seminaristů nebo noviců, kteří žádají o výchovu. Chtějí vyplnit velkolepý úkol podle návodu apoštola: Tenete traditiones ... Permanete in iis quae didicistis (Zachovávejte tradici ... Zůstaňte věrni tomu, co jsem, vás naučil).
Starý svět spěje ke svému zániku, je to svět potratu. Rodiny věrné tradici jsou současně rodiny bohaté na děti, právě jejich víra jim zabezpečuje potomstvo. „Množte se a rozrůstejte se!“ Když budete zachovávat to, co Církev vždy učila, pak je vaše budoucnost jistá.