Budovat a ne bořit
Dvacet let uplynulo. Mohli bychom se domnívat, že reakce na koncilní reformy se utišily, že se katolíci se ztrátou svého náboženství, v němž byli vychováni smířili, že ti zcela mladí, kteří je již vůbec nepoznali, s novým náboženstvím souhlasí. Modernisté to v každém případě berou jako zcela jistou věc. Oni se příliš nepozastavovali nad neklidem, který vyvolali, neboť si byli svou věcí jisti. S postupem času je jejich jistota menší: Mnohonásobné a podstatné ústupky duchu světa nepřinesly očekávané výsledky, nikdo již nestojí o to, být knězem nového kultu a věřící ve velké většině opustili náboženskou praxi; Církev, která chtěla být církví chudých se stala chudou církví. Musela sáhnout po reklamě, aby nahradila církevní peníze a musela rozprodat své nemovitosti.
Ve stejném čase se upevnila věrnost k Tradici ve všech křesťanských zemích obzvláště ve Francii, ve Švýcarsku, Spojených Státech a v Latinské Americe. Dokonce tvůrce nové mše Mgr. Annibale Bugnini, považoval za nutné ve své posmrtně vydané knize1 tento světově se šířící odpor konstatovat, odpor který se nepřetržitě dále rozvíjí, organizuje a přitahuje lidi. Ne, „tradicionalistické“ hnutí se „neztratilo mávnutím ruky“ jak progresističtí žurnalisté z času na čas ke svému uklidnění píší. Kde je tak mnoho lidí na Mši svaté jako v St. Nicolas de Chardonet v Paříži a kde se také slouží tak mnoho Mší, tak mnoho pobožností, tak mnoho krásných bohoslužeb? Kněžské bratrstvo svatého Pia X. ustavilo na celém světě 70 domů nejméně s jedním knězem, má kostely jako ten v Bruselu, nedávno koupili jeden v Londýně nebo v Marsseille, který jim byl dán k dispozici, mají školy a čtyři semináře.2
Karmelitánské kláštery byly otevřeny a zakládají již nové pobočky. Komunity řeholníků a řeholnic, jež po nějakých patnáct nebo více let obstály a dodržovaly striktně původní stanovy svých řádů, mají nárůst povolání; musí neustále tyto své pobočky zvětšovat nebo zřizovat nové.
Žasnu vždy znovu nad velkomyslností věrných katolíků, obzvláště těch ve Francii.
Kláštery jsou místem duchovního vyzařování, lidé tam přicházejí ve velkém počtu a často velmi z daleka; mladí lidé, kteří jsou zmateni klamným potěšením, zábavou a „předváděním se“ všeho druhu, tam nacházejí svou cestu do Damašku. Musel jsem podpořit všechna tato místa, na nichž se uchovala pravá katolická víra a která proto tak přitažlivě působí: Le Baroux, Flavigny-sur-Ozerain,3 La Haye-aux-Bonshommes, benediktinky z Alěs, z Lamire, sestry z Fanjeaux, z Brignoles, z Pontcallec, komunity jako ty Abbého Lecareuxe ...
Hodně jsem cestoval a všude jsem viděl zásahy Krista, který žehná své Církvi. V Mexiku prostý lid, vyhnal z kostelů kněze, kteří pracovali pro reformy v tzv. teologii osvobození a kteří chtěli odstranit sochy z kostelů: „Ne sochy, ale vy budete odstraněni!“ Politické důvody zatím brání tomu, zřídit dům v Mexiku. Z našeho centra v El Paso, ležícím na hranici se Spojenými Státy, však nyní vyjíždí naši věrní kněží také do Mexika. Přicházejí Cristeros,4 srdečně je zdraví a nabízejí jim své kostely. Byl jsem tam pozván od obyvatelstva a udělil jsem 2 500 biřmování.
Ve Spojených Státech přicházejí početné mladé rodiny ke kněžím našeho Bratrstva. V roce 1982 jsem vysvětil první tři kněze vychované již zcela v našem semináři. Skupiny věrné Tradici jsou stále početnější ve stejnou dobu, kdy farnosti pustnou. Irsko, které dlouhou dobu vzdorovalo novotám zavedlo od r.1980 reformu, oltáře byly jeden za druhým odstraněny nebo nahrazeny dřevěnými stoly. Ve stejném čase vznikly skupiny věrné Tradici v Dublinu a v Belfastu. V Brazílii zůstalo obyvatelstvo diecéze Campos těsně semknuto kolem svých kněží, které noví biskupové vykazovali z jejich farností, pět tisíc ba dokonce deset tisíc lidí proti tomu protestovalo a demonstrovalo na ulicích.
... Je to správná cesta kterou sledujeme; máme o tom důkaz: Strom se pozná po svém ovoci. Co duchovní a laici přes pronásledování liberálním klérem - o němž Louis Veuillot5 řekl: „Neexistuje žádná větší sekta než liberálové“ - dokázali, je téměř zázrak.
Nedej se milý čtenáři mýlit slovem „tradicionalista“, které se ti snaží podstrčit v negativním významu. Je to v jistém slova smyslu pleonasmus, neboť já nevím, jak může být někdo katolíkem bez toho, aby nebyl tradicionalistou. Myslím si, že jsem v této knize jasně doložil, že Církev je tradice. My jsme tradice. Hovoří se také o „integralismu“. Rozumí-li se jím varování před neporušitelností dogmat, katechismů, křesťanského mravního učení, svaté mešní oběti, pak ano, jsme skutečně integralisté. Ale já právě tak nechápu, jak může být někdo katolíkem bez toho, aby současně nebyl integralistou v tomto slova smyslu.
Píše se také o tom, že mé dílo po mně zanikne, protože nebude žádný biskup, který by mne nahradil. Já jsem naopak přesvědčen o opaku, naprosto se tímto neznepokojuji. Mohu zítra zemřít, všechno spočívá v rukou Božích. Vím, že je ve světě dostatek biskupů, kteří naše seminaristy vysvětí. Ten, nebo onen biskup, i když dosud mlčí, obdrží odvahu od Ducha svatého, aby povstal. Pokud je mé dílo od Boha, dokáže jej On ochránit, aby mohlo sloužit dobru Církve. Náš Pán nám to předpověděl: Brány pekelné ji nepřemohou.
A proto setrvávám nezměnitelně na svém stanovisku, a pokud chcete znát nejhlubší důvod této vytrvalosti, mohu vám jej říci: Když se mne můj Pán v hodině mé smrti bude ptát: „Co ty jsi udělal se svým biskupským úřadem, co jsi udělal se svou biskupskou a kněžskou milostí?“ Nechci z jeho úst slyšet strašná slova: „I ty jsi spolu s ostatními přispíval ke zničení Církve.“
4. července 1984